Bude se vám u nás líbit!
Celý rok. Přesně dvanáct měsíců mě Klára Benešová, moje vlastní sestra, přesvědčovala, ať za ní nejezdím. Neustále se vymlouvala na nekonečnou rekonstrukci.
„Kláro, jaký příjezd?“ smála se do telefonu. „Mám tu prach snad po kolena, všechno je zakryté fóliemi.“
Jindy zase tvrdila: „Dnes čekám dělníky, fakt. Žiju doslova z kufrů.“
A pak přišla další verze: „Smrdí to tady barvou tak, že se nedá dýchat.“
Zpočátku jsem jí věřila. Klára byla vždycky zosobněním chaosu. Bylo pro ni typické pustit se do velkolepých změn a zůstat někde v polovině, obklopená nepořádkem a nedokončenými plány.
Postupem času mě však ty výmluvy začaly unavovat. „Kláro, nemám přijet?“ navrhovala jsem. „Aspoň s vynášením suti pomůžu.“
„Ne, ne,“ odmítala mě pokaždé. „Mám tam takovou partu… cizí lidi nesnesou. Sama mám co dělat, abych je zvládla.“
V posledních dvou měsících si stěžovala už na něco jiného: prý stavebníci zmizeli úplně. Tvrdila, že přespává mezi krabicemi v jedné jediné místnosti a snaží se byt dokončit vlastními silami.
Neměla jsem důvod jí nevěřit. V hlavě jsem si malovala oprýskané zdi, pytle se stavební směsí a rozkopanou podlahu.
Právě proto jsem se dnes rozhodla přijet bez ohlášení. Řekla jsem si, že už toho má dost a že jí pomůžu. Objednala jsem dovoz teplého jídla, abychom se mohly najíst klidně uprostřed toho zmatku, a koupila jsem velkou monsteru v květináči. Aby bylo útulněji. Do jejího „zrekonstruovaného“ bytu.
Zazvonila jsem, připravená na oblak prachu a výkřik: „Zbláznila ses? Vždyť tu není hotovo!“
Dveře se otevřely.
Ve futrech stál Štěpán Rychlý. Můj manžel.
Na sobě měl froté župan. Nebyl to jeho šedý domácí, ale cizí – bílý, ženský, sotva se mu zapínal přes ramena.
Z bytu se nevalil pach barvy ani prachu. Dýchla na mě vůně úplně jiného života: čerstvá káva, něco sladkého s květinovým podtónem – Klářin parfém. A tím vším prorážel těžký odér Štěpánovy kolínské, bolestně důvěrný.
Díval se na mě bez překvapení. Jen podráždění v očích.
„Kláro? Teď se to fakt nehodí…“
Ani jsem sebou necukla. Monstera mi v rukou připadala směšně těžká.
Jen jsem ho pozorovala: ten bílý župan, jeho bosé nohy na Klářině rohožce u dveří…
„Rekonstrukce…,“ pronesla jsem cizím, klidným hlasem.
Štěpán sáhl po pásku županu. „Kláro… pojďme to řešit jinde.“
„A kde jinde?“ udělala jsem krok blíž. Ne dovnitř. Jen o kousek k němu.
Podívala jsem se mu přes rameno. Předsíň byla dokonalá. Ani stopa po opravách. Žádné fólie, žádné pytle. Hladké stěny, nový laminát a naproti dveřím zrcadlo v ozdobném rámu.
Na věšáku visel jeho kabát. Ten, ve kterém ráno odešel na údajně „zásadní schůzku“.
Vedle něj stály pečlivě srovnané jeho boty. Těsně u Klářiných pantoflíčků s králíčky.
„Přijela jsem pomoct,“ řekla jsem stále stejným, prázdným tónem. „Sestře… s rekonstrukcí.“
Štěpán konečně sklopil oči. Poprvé za celou dobu. Ne hanbou za to, co udělal, ale za to, jak hloupě byl přistižen.
„Jdi domů,“ zamumlal. „Přijedu později. Promluvíme si.“
„Ty už doma jsi, Štěpáne.“
Z hloubi bytu se ozval ospalý Klářin hlas: „Štěpánku? Kdo je to? Jestli kurýr, řekni mu, že spíme!“
Štěpán sebou trhl a zabouchl dveře přímo přede mnou.
Zůstala jsem stát sama na chodbě pod slabým světlem žárovky. V rukou květináč. Taška s jídlem mi pálila do prstů.
Nevím přesně, jak jsem se dostala dolů. Snad jsem ani nezavolala výtah. Scházela jsem schody patro za patrem. Těžký květináč mi táhl ruce k zemi.
V autě jsem monsteru posadila na sedadlo spolujezdce. Tam, kde sedával ráno on. Líbal mě do tváře a sliboval, že se „nezdrží“.
Tašku s večeří jsem hodila dozadu.
Řídila jsem jako v mlze. Jako by volant držel někdo jiný. Svět se zúžil na červená světla semaforů a mokrý asfalt pod koly.
Když jsem otevřela dveře bytu, přivítala mě naše společná vůně. Moje a jeho. Zápach společného života, který mi teď připadal falešný. Jako levný parfém vydávaný za luxusní.
Vešla jsem do obýváku. Na zdi visela fotografie: my tři. Já, Štěpán a Klára. Letní grilování na dvoře. Smějeme se, objímáme. Ona mě drží za ruku.
Sedla jsem si na gauč. Monsteru jsem postavila na zem vedle sebe.
A začala jsem si vybavovat všechno.
Jedna lež se vynořovala za druhou:
„Zdržím se jen chvilku, Klárko… hoří projekt.“
„V sobotu nemůžu, jedu na ryby s klukama.“
„Vybil se mi telefon… promiň… neviděl jsem hovory.“
Ryby. Projekty. Důležité schůzky.
Celý rok trvala ta rekonstrukce. Rok nepřetržitých „jednání“.
Vzpomněla jsem si na jeden večer před třemi měsíci. Večeřeli jsme spolu. Štěpánův telefon zavibroval. Na displeji se objevilo jméno „Klára Benešová“. Okamžitě hovor odmítl.
„Něco se děje?“ zeptala jsem se.
„Ale ne,“ odpověděl klidně. „Zase si stěžuje na ten svůj byt. Říkal jsem jí, že se u ní zastavím a podívám se.“
Zastavil se.
Oni se nescházeli potají.
Oni spolu žili.
Jen pár ulic ode mě.
Snídal s ní, než jel ke mně domů. Nebo naopak?
Kolikrát stál pod sprchou v jejím bytě, smýval z kůže její vůni, aby si pak lehl vedle mě?
Na stole se rozvibroval telefon.
„Štěpán.“
Nezvedla jsem to. Přístroj se znovu a znovu rozklepal. A pak přišla zpráva, která všechno posunula o krok dál…