Zpráva zněla stručně: „Jedou domů. Musíme si promluvit.“
Domů. Tak bezostyšně nazval můj byt domovem. Ta drzost mě bodla víc než samotná slova.
Čekala jsem. Kabát jsem si ani nesvlékla, seděla jsem strnule a zírala na podivný květ v rohu pokoje, jako by mi měl dát odpověď. Čas se táhl.
V zámku zarachotil klíč.
Štěpán Rychlý vstoupil dovnitř. Už měl na sobě oblek – ten reprezentativní, který vytahoval na „zásadní schůzky“. Kravata povolená, výraz unavený, podrážděný. Vypadal, jako by odtamtud vystřelil, jen aby byl u mě dřív než já stihnu pochopit všechno do detailu.
— Kláro… — zůstal stát v předsíni.
— Převlékl ses rychle, — poznamenala jsem klidně. — Sluší ti. Ten župan jí taky sedí.
— Potřebujeme si promluvit.
— To rozhodně.
Vešel do pokoje, přejel mě pohledem a pak se zadíval na monsteru u okna.
— Není to tak, jak si myslíš… — začal tou nejotřepanější větou na světě.
— A jak myslíš, že to vidím, Štěpáne?
— Je to složité… táhne se to už delší dobu… nechtěl jsem ti ublížit…
— Nechtěl? — sevřelo se mi hrdlo absurditou těch slov. — Celý rok! Rok jste mi oba lhali! Ty a moje sestra! Já věřila přesčasům a jejím nekonečným rekonstrukcím — zatímco jste spolu normálně žili!
— Nežili… — uhnul pohledem. — Jen jsem tam občas zůstával…
— Opravdu? A odkud se tam vzaly tvoje pantofle? Kabát? A jak mi vysvětlíš, že jsi ke mně ráno chodil navoněný jejími parfémy?
Mlčel. Oči sjely stranou.
— S ní je to jiné… Rozumí mi…
— Rozumí? — pomalu jsem přikývla. — Ví, jak lhát vlastní sestře? Jak spát s jejím manželem?
— Všechno zbytečně zjednodušuješ! — vyjel po mně. Obrana útokem. — Vždycky jsi byla zavalená prací, hlavou jinde, pořád unavená! A Adéla…
— A Adéla co?
— Ona je prostě… vřelá…
Vřelá. Moje mladší sestra. Dítě, které jsem nosila na rukou. Tahala z problémů. Pomáhala jí s učením.
— Ukradla mi muže a rok mého života. To je opravdu hřejivé.
— Nejsem žádná věc! Nedá se mě ukrást! Byla to moje volba!
— Aha… volba… — postavila jsem se, nohy se mi třásly. — Tak mi to pověz celé. Do detailu.
— Proč? Abys trpěla ještě víc?
— Abych konečně pochopila, s kým jsem deset let žila. Jak ses mi mohl dívat do očí potom?
— Nic už to nezmění…
— V tom se mýlíš.
Podívala jsem se na monsteru v drahém květináči. Symbol mé důvěřivosti. Mé slepoty.
Přijela jsem přece pomáhat. S rekonstrukcí…
Zvedla jsem květináč oběma rukama. Byl těžký. Došla jsem ke dveřím. Instinktivně ucouvl — myslel si, že ho po něm hodím?
Ne. Jen jsem dveře otevřela dokořán.
— Jdi.
Zůstal stát.
— Cože? Kláro… je noc… nechovej se hystericky…
— Jdi za ní. Tam je teď přece teplo. Rekonstrukce hotová. A daleko to nemáš.
Zkusil odporovat:
— Jsi jen rozrušená…
— Už sis vybral, kde máš domov, Štěpáne. Jen sis tam zapomněl kabát, když jsi spěchal sem hrát divadlo s „důležitou schůzkou“.
Díval se na mě bez stopy lítosti. Jen vztek, že se jeho dvojí život hroutí.
U dveří ještě procedil:
— Budeš toho litovat.
Hlas se mi třásl, ale zněl pevně:
— Už lituju. Každé minuty, kdy jsem ti věřila.
Popadl klíče a peněženku a práskl dveřmi tak silně, až se byt otřásl.
Otočila jsem zámek jednou. Suché cvaknutí.
Podruhé.
Ticho.
Vrátila jsem se do obýváku. Byt byl prázdný. Monstera stála u dveří jako němý svědek.
Sesunula jsem se na podlahu. Teprve tehdy jsem se dokázala opravdu nadechnout.
Seděla jsem dlouho. Tělo bolelo, ztuhlé.
Celý prostor vyplňovalo jen monotónní hučení lednice — jediný zvuk v tom prázdnu.
Nakonec jsem vstala a zamířila do koupelny.
Jeho zubní kartáček.
Jeho pěna na holení.
Jeho ručník.
Vzala jsem černý pytel na odpadky a bez váhání do něj všechno naházela.
Pantofle z chodby.
Oblíbený hrnek z kuchyně.
Časopis z gauče — ten nedočtený.
Otevřela jsem skříň.
Košile.
Obleky.
Trička.
Všechno vonělo jím. Tou vůní, která bývala „naší“.
Metodicky jsem sundávala ramínka a házela oblečení dolů. Jedno po druhém.
Košile — dar k výročí.
Tričko — to, ve kterém spal.
Sportovní souprava.
Nešetřila jsem nic. Ruce se hýbaly samy, poháněné bolestí.
Najednou zazvonil telefon. Lekla jsem se.
Na displeji: Adéla Tkadlecová.
Ztuhla jsem uprostřed pokoje, v rukou jeho svetr, tělem mi projela třesavka.
Přijala jsem hovor.
— Kláro?.. — hlas sestry byl vyděšený, tenký. — Kde jsi?.. Štěpán přišel strašně naštvaný… co jsi mu řekla?..
Mlčela jsem. To bylo jediné, co jsem dokázala.
Poslouchala jsem ten hlas. Hlas sestry, která mi celý rok lhala.
— Kláro, řekni aspoň něco! Byla jsi u mě?
— Byla.
— Ale proč jsi přijela? Vždyť jsem ti říkala, že mám rekonstrukci!
To automatické lhaní, dokonce i teď, ve mně zažehlo vztek.
— Rekonstrukci? — zopakovala jsem chraplavě. — Adélo, v předsíni…