…v předsíni na věšáku visel jeho kabát.
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. A pak se to zlomilo. Adéla se rozplakala, hlas se jí roztřásl a slova se slévala jedno do druhého.
— Kláro, promiň… já jsem to tak nechtěla… ono se to prostě… nějak stalo…
Zase ta stejná písnička. Nikdo nic neplánoval, nikdo nenesl odpovědnost. Všechno se „samo“ seběhlo. Stejné fráze, stejný scénář.
— Samo? — otevřela jsem skříň a vytáhla jeho tenisky. — Vy jste spolu „samo“ žili celý rok.
— Ty tomu nerozumíš! — vyjekla. — Ty jsi měla vždycky všechno! Práci, byt, manžela! Ty jsi vždycky byla ta správná, silná! A co já?!
— A teď máš navíc i mého muže.
— On mě miluje! — vykřikla náhle. — Říká, že jsem opravdová, hřejivá! Že s tebou… že ty jsi jako ze žuly. Věčně unavená, pořád pryč.
Hřejivá. Zase to slovo. Jejich oblíbené heslo, kterým si ospravedlňovali všechno.
— Ano, Adélo, byla jsem hodně pryč, — odpověděla jsem klidně a skládala jeho svetr do pytle na věci. — Zatímco ty ses bavila s mým mužem za mými zády, já pracovala.
— My se opravdu milujeme! — její hlas ztvrdl, slzy zmizely jako mávnutím ruky. Teď útočila. — Je to poctivější! Stejně by tě jednou opustil!
— Možná.
— Kláro… ty jsi přece starší… rozumná… ty to pochopíš…
— Chápu.
Pohled mi sklouzl na fotografii na stěně. Tři lidé, tři úsměvy, smích zachycený v okamžiku, kdy ještě nic nebolelo.
— Už tomu rozumím, Adélo, — řekla jsem tiše a přehodila telefon do druhé ruky. — Pochopila jsem hlavně jedno. Já už nemám sestru.
— Cože? To neříkej! Mamka…
— A mamka? Myslela jsi na Libuši tehdy? Když sis lehala se Štěpánem? Když jsi mi vykládala pohádky o rekonstrukci?
— Kláro… prosím…
— Žijte spolu, — pronesla jsem chladně. — Ten byt máš opravdu hezky opravený. A ten župan ti sluší… vlastně jemu sedí mnohem víc.
Hovor jsem ukončila jediným stiskem tlačítka.
Hned nato jsem zablokovala její číslo.
A vzápětí i Štěpánovo.
Sundala jsem fotografii ze zdi a vyndala snímek z rámu. Přeložila jsem ho napůl. Pak znovu. A ještě jednou.
Vzala jsem druhý pytel na odpadky. A třetí.
Celou noc jsem nespala. Jen jsem třídila, balila a vyhazovala.
Když se začalo rozednívat, v bytě nezůstalo nic, co by mi ho připomínalo. U dveří stály tři velké černé pytle, naskládané vedle sebe jako zeď.
Vedle nich osaměle čekala monstera v květináči.
Vynesla jsem pytle na chodbu a objednala odvoz, aby ten nepořádek definitivně zmizel z mého života.
Pak jsem se vrátila pro květinu a snesla ji dolů před dům.
Bylo chladné svítání. Uklízeč zametal dvůr dlouhým koštětem, asfalt byl ještě vlhký nocí.
Postavila jsem monsteru ke vchodu, ne k popelnicím. Jen tak, stranou.
Možná si ji někdo vezme.
Když jsem se vrátila do vyklizeného bytu, dýchla na mě sterilní čistota. Cítila jsem jen svůj vlastní pach a prach z knih, smíchaný s tichem.
Otevřela jsem všechna okna dokořán.
Vzduch se rozběhl místnostmi, bouchal dvířky skříní, té nábytkové sestavy, kterou jsme kdysi vybírali spolu se Štěpánem. „Navždy.“
Když jsem okna zase zavřela, zůstalo jen ticho.
Adrenalin nočního maratonu vyprchal. V těle se usadila tupá, hlodavá prázdnota.
V kuchyni jsem mechanicky zapnula kávovar. Zabzučel známým zvukem. Jeho oblíbená káva.
Okamžitě jsem ho vypnula. Zrna vysypala do koše. Zalila si obyčejný čaj z pytlíku.
Seděla jsem u stolu a mlčela.
„Jsi jako socha.“ „Ona je hřejivá.“
Co když mají pravdu? Co když jsem se tak zabydlela v roli silné a moudré Kláry Benešové, že jsem zapomněla být obyčejným živým člověkem? Roky jsem byla oporou všem — Štěpánovi s jeho věčnými nápady, Adéle s nekonečnými problémy, Libuši…
Telefon zazvonil ostře, skoro nepříjemně. Věděla jsem hned, kdo to je.
„Libuše.“
Zvedla jsem to.
— Klárko… Klárko, zlatíčko… co se to tam stalo?
Hlas zněl znepokojeně. Ale ne soucitně. Spíš hodnotícím tónem.
— Adéla mi volala celá v slzách! Říká, že jsi vyhodila Štěpána! Co to má znamenat?!
Takže žádné „co se stalo“. Rovnou obvinění.
— Libuše, — řekla jsem tiše po doušku bezchutného čaje, — Štěpán mi byl nevěrný s Adélou.
Čekala jsem ticho. Šok. Rozhořčení.
— Ach bože… — vydechla matka těžce. — Adélka… ona byla vždycky tak citlivá… pořád si vybírá špatné muže… A Štěpán…
Omlouvala je oba.
— Libuše… on byl můj manžel. Ona moje sestra. Rok mi lhali.
— Kláro! Nechovej se jak malé dítě! — hlas ztvrdl, objevil se ten známý kovový příkaz. — Stalo se! Muži jsou prostě muži! A Adéla to měla vždycky těžší než ty! Ty jsi chytrá, silná… ona je slabá!
„Hřejivá.“ „Slabá.“
Jako by se na tom všichni dávno shodli: mě je možné zraňovat, protože vydržím. Ji je nutné chránit, i když bodá do zad vlastní sestru.
— Musíš projevit moudrost! — pokračovala. — Promluvte si všichni tři v klidu! Odpustit se musí! Rodina je nade vše!
— Rodina? — zopakovala jsem pomalu. — Já už žádnou rodinu nemám…
— Neříkej nesmysly… prostě…