…právě teď jsi jen rozrušená! Mysli přece na Adélu! Má slabé srdce! A Štěpán…
— A Štěpán… — zastavila jsem ji klidně, téměř bez emocí. — Ten už se rozhodl sám. Zvolil ji. Je s ní. A podle všeho… ses k nim přidala i ty.
— Kláro Benešová, já přece nestojím na žádné straně! Chci jen, aby se věci řešily normálně, lidsky! Ty jsi starší, měla bys…
— Neměla bych vůbec nic. — Ta věta mi vyšla z úst pevně, tvrdě, až mě samotnou překvapila.
— Celý život jsem byla ta, která „musí“. Chápat. Ustupovat. Odpouštět. Být silná. Už mi to stačilo.
Zvedla jsem oči k temné obrazovce vypnuté televize. Odraz byl nemilosrdný.
Unavená žena. Žádná hrdinka z bronzu. Jen někdo, kdo už nemá z čeho brát.
— Libuše… nechci to dál rozebírat.
— Ty přece nemůžeš jen tak vyškrtnout vlastní sestru ze života!
— Udělala to sama. Už před rokem. Ve chvíli, kdy se pustila do svého „přestavování“ cizího manželství.
Hovor jsem ukončila.
Seděla jsem v tichém, uklizeném bytě. Poprvé po deseti letech ode mě nikdo nečekal moudrost. Nikdo nepožadoval, abych byla „hřejivá“ nebo „odolná“.
Vybrali si jeden druhého.
A mě nechali stranou.
Uteklo půl roku.
Ten samý den, kdy jsem Štěpána Rychlého vyprovodila za dveře, jsem podala žádost o rozvod. Všechno proběhlo rychle a bez dramat — ani se nepokusil odporovat. Byt byl můj dávno před svatbou, takže nebylo co dělit: pár váz, několik hrnců. Pro své věci si ani nepřišel. Tašku s oblečením jsem nechala stát na chodbě.
První měsíc byl rozmazaný a těžký, jako když se člověk probouzí z nepříjemného snu. Chodila jsem do práce, vracela se domů, cestou koupila něco k snědku a šla spát.
Jediným zvukem v bytě bylo hučení lednice — můj nový společník v tichu.
Libuše ještě párkrát volala se stejným apelem: „buď rozumná“. Přestala jsem telefon zvedat.
A pak bylo ticho i z jejich strany.
Zůstala jsem ve stejném městě, na stejném místě. Jen jsem pokračovala dál.
Starou pohovku, na které jsme se Štěpánem kdysi sedávali, jsem vyhodila. Místo ní jsem si pořídila pohodlné křeslo a stojací lampu s měkkým světlem.
Začala jsem číst knihy, které on považoval za nudné. Koupila jsem si kvalitní gramofon a večer si pouštěla desky.
V sobotu jsem si zvykla chodit na trh pro čerstvé květiny. Pro sebe. Ne jako dekoraci pro někoho jiného.
Byt získal novou vůni — směs starého papíru, vosku a citronů.
Zvykla jsem si na ticho v chodbě. Na to, že za dveřmi nezní cizí kroky. Na otázky, které už nikdo nepokládal: „Proč jsi zase tak vyčerpaná?“
Ten klid mezi zdmi mi začal ulehčovat dech. Bez očekávání zvenčí se žilo snáz.
A včera Libuše zavolala znovu. Pět měsíců jsem její číslo ignorovala… tentokrát jsem ho zvedla sama.
Její hlas byl jiný. Místo příkazů v něm byl pláč.
— Kláro… děvče moje… prosím…
Mlčela jsem.
— Já už to nezvládám! — vzlykala. — Oni mě doženou k šílenství!
— Kdo? — zeptala jsem se klidně, bezbarvě.
— Adéla! A tvůj Štěpán! Neustále se hádají!
Poslouchala jsem.
— Ta jejich „láska“… víš, v co se změnila? On jí teď vyčítá všechno: že ho odvedla od rodiny, že kvůli ní přišel o všechno! A ona na něj křičí, že si jí neváží, že tě pořád srovnává s ní!
Přiložila jsem si ruku na oči. Necítila jsem škodolibost. Jen odpor k tomu divadlu obviňování.
— Řekl jí prý přímo, že ty jsi byla skutečná… a že Adéla je jen prázdná skořápka. A ona mu v záchvatu hysterie vmetla do tváře, že je stárnoucí ubožák, který se chytil jen mladého vzhledu!
— Libuše… proč mi tohle říkáš?
— Kláro! Ona ho vyhodila! Teď bydlí u mě! Rozložil se v obýváku! A Adéla volá každou půlhodinu, brečí a chce ho zpátky! Jsem mezi nimi jako…
— Jako tehdy mezi námi? — doplnila jsem tiše.
Na druhé straně bylo ticho.
— Tehdy sis vybrala sama. Řekla jsi, že Adéla je slabá… a já silná. Tak buď silná i teď. Pro ně.
— Kláro… ptal se na tebe… Říká, že všechno pochopil… že udělal chybu… chce si s tebou promluvit…
— Ne.
— Jak to myslíš — ne?
— Znamená to, že žádný rozhovor nebude. Ani s ním. Ani s tebou. Už to nepotřebuji slyšet.
— Ty mě opouštíš? Vlastní matku?!
Hlas se jí zlomil.
— Opustila jsi mě ty. Před půl rokem. Když jsi mi řekla, ať jim oběma odpustím.
Ukončila jsem hovor.
A číslo Libuše Válekové jsem zablokovala navždy.
Přišla jsem k oknu. Večer se pomalu snášel a město rozsvěcelo světla jedno po druhém.
Na stolku u vrátnice v přízemí se zelenala známá rostlina.
Moje monstera.
Veronika Tesařová, naše domovnice, si ji tehdy vzala hned po všem, co se stalo. Pečovala o ni opatrně. Teď tam stála silná, lesklá, s roztaženými listy.
Když jsem kolem ní ráno nebo večer procházela, lehce jsem jí kývla. Jako starému známému.
Přežila. A vyhnala nové výhonky.
Odvrátila jsem se od okna. Rozsvítila lampu u křesla.
Vzala jsem si knihu ze stolku.
Bytem se rozhostilo ticho. Ale tentokrát bylo dobré.