„Jen jednou?“ zopakovala manželka s lehkou ironií v hlase a koutky rtů se jí pobaveně zvedly.
„No… jednou určitě ne,“ znejistěl muž a rozpačitě si povzdechl. „Alena mi tehdy vůbec neřekla, že je těhotná.“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal tišeji: „Kdybych to věděl, jednal bych jinak. Nikdy bych ji nenechal samotnou s dítětem. To přece víš.“
„To ano,“ přikývla Martina Tichýová. „A teď tě tedy ta dcera sama našla?“
„Přesně tak,“ odpověděl Radek Kratochvíl a jeho tvář se náhle projasnila, jako by z něj spadl těžký kámen.
Martina zamyšleně bubnovala prsty o desku stolu a nepřítomným pohledem sledovala dění za oknem. Už několik týdnů se nedokázala soustředit na práci tak jako dřív.
Důvodem byla okouzlující mladá žena jménem Kristýna Malýová, která se zcela nečekaně objevila v jejich životech a narušila pečlivě vybudovaný klid Martiny a Radka.
Vzali se před dvanácti lety, po roce vzájemného chození. Nebyla to láska jako z románů, plná žárlivosti a bouří emocí. Spíš dva dospělí lidé kolem třicítky, kteří si uvědomili, že se jim spolu jednoduše dobře žije.
Martina pracovala jako účetní v menší výrobní firmě, Radek učil dějepis na vyšší odborné škole. Společně prodali každý svůj byt a pořídili si prostorný třípokojový byt, kde jim nic nechybělo. Jedinou bolestnou kapitolou zůstávaly děti.
„Nechci ti lhát,“ řekla mu tehdy klidně Martina, když už bylo jasné, že svatba je na spadnutí. „Nikdy nebudu moci mít vlastní dítě. Ani umělé oplodnění nepřipadá v úvahu.“
Radek se tehdy jen mírně usmál. „Dětí mám dost v práci. A upřímně, některé bych raději ani nepotkal.“
Po krátké pauze dodal: „Kdyby ses někdy rozhodla pro adopci, můžeme o tom uvažovat.“
A tak to uzavřeli. Jedenáct let se k tomu tématu nevraceli, až dokud Martina nepocítila, že by jejich život přece jen měl sdílet někdo třetí.
„Můžeme to zkusit,“ pokrčil Radek rameny, když se ho zeptala na názor. „Mně takhle nic nechybí.“
„Tady se ale nic nezkouší,“ odpověděla jemně, ale pevně. „To není hračka z obchodu. Je to dítě. Skutečný člověk, který už si leccos prožil.“
„Chápu to,“ přikývl Radek. „A budu stát při tobě. Jen si myslím, že by mezi námi a tím dítětem měla vzniknout aspoň základní sympatie. Ať už to bude kluk, nebo holka.“
„Souhlasím,“ uzavřela Martina.
Začala si zjišťovat informace o adopci, studovala podmínky, domlouvala se, do kterých dětských domovů by se mohli vypravit, a četla o tom, jak komunikovat s dětmi bez rodiny. Právě v té době ji Radek zaskočil něčím, co vůbec nečekala.
„Martino, musím ti něco říct. Je to důležité,“ pronesl jednoho večera, když se vrátil z práce nezvykle rozrušený.
Nikdy ho takového neviděla, a v hrudi se jí sevřel nepříjemný pocit.
„Co se děje? Tak mluv!“ pobídla ho netrpělivě, když viděla, jak hledá slova.
„Já… mám dceru. Jmenuje se Kristýna,“ vyhrkl a těžce se sesunul na židli, jako by ho přestaly poslouchat nohy.
Martina si také musela sednout. „Prosím?“ vydechla. „Jsi si jistý…?“
„Čím? Aha… ano, téměř,“ odpověděl nepřítomně a zadíval se před sebe.
Když si všiml, že manželka mlčí, rychle se k ní otočil: „Ne, ne! Pochopila jsi to špatně. Nikdy jsem ti nebyl nevěrný. Kristýně je už osmnáct.“
Martina si hlučně oddechla. „Tak povídej.“
„Před dvaceti lety jsem byl na praxi v sousedním okresním městě. Holky mě tehdy příliš nezajímaly, žil jsem hlavně studiem a školou. Právě díky zájmu o historii a učení jsem se seznámil s Alenou Dlouhýovou. Učila na tamní škole a byla o tři roky starší. Vzhledově byla… no, řekněme, že na první pohled nepůsobila nijak výjimečně, ale to už je příběh, který teprve začíná…