…obyčejná. A upřímně řečeno, tehdy jsem ji ani nevnímal jako ženu, o kterou bych měl romantický zájem.
Bylo mi s ní ale dobře v rozhovorech. Dokázali jsme si dlouho povídat, rozuměli jsme si v názorech. Přesto mezi námi došlo k intimnímu sblížení – nebyl to můj nápad, přišlo to z její strany.
Martina Tichýová ho poslouchala bez jediného slova, jen klidně dýchala a nespouštěla z něj oči.
„Nechci tím říct, že by za to mohla Alena,“ pokračoval Radek Kratochvíl tiše. „Jen… já k ní nic hlubšího necítil. A myslím, že ani ona ke mně. Když jsem odjížděl, rozloučili jsme se úplně normálně, bez dramat, skoro kamarádsky.“
„Takže… jednou?“ nadhodila Martina s lehkým, ironickým úsměvem.
Radek se rozpačitě pousmál. „No… ne úplně jen jednou. Ale o to přece nejde. Nic jsme si neslibovali, žádné řeči o lásce na celý život, žádné plány.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Alena tehdy ani nevypadala zklamaně. A hlavně… neřekla mi, že je těhotná.“
Zhluboka se nadechl. „Kdybych to věděl, choval bych se jinak. Určitě bych ji v tom nenechal samotnou. Víš přece, jaký jsem.“
„To vím,“ přikývla Martina. „A teď… tě tedy našla tvoje dcera?“
„Ano,“ rozzářil se Radkův obličej. „Alena jí o mně hodně vyprávěla. A dneska už se přes internet dá dohledat skoro cokoliv.“
„A Alena?“ zeptala se Martina po krátké pauze.
„Zemřela před dvěma lety,“ povzdechl si Radek. „Kristýna zůstala úplně sama.“
Martina zaváhala, ale pak se přece jen zeptala: „Musím to říct nahlas… jsi si jistý, že je to opravdu tvoje dcera?“
Radek ani na okamžik nezaváhal. „Je mi hodně podobná. A navíc je neuvěřitelně rozumná a chytrá.“
Pak začal vyprávět: „Před měsícem na mě počkala před vysokou školou. Všechno mi řekla, ukázala fotky s Alenou a poprosila mě o vlas kvůli testům DNA. Dnes mi přinesla výsledky.“
Sáhl do kapsy, vytáhl složený papír a podal ho Martině. Ta si dokument pečlivě přečetla. Nebylo pochyb – Kristýna Malýová byla dcerou jejího manžela.
Co se dalo dělat. Seznámit se, najít cestu, jak spolu vycházet. O adopci se teď mluvit nedalo, to muselo počkat.
O tři dny později přišla Kristýna na večeři. Drobná, štíhlá dívka v jednoduchém oblečení, světle hnědé vlasy, šedé oči. Podoba s Radkem byla zřejmá.
Usmívala se nesměle, ale Martině se zdálo, že se jí v očích dvakrát mihla jakási pobavená jiskra. Jen pocit? Nebo přelud?
„Kristýno, kde teď bydlíš? A co děláš?“ zeptala se Martina, když dojedli hlavní chod.
„Pracuju jako servírka,“ odpověděla dívka a sklopila pohled. „Bydlím v pronajatém pokoji s kolegyní. Peníze potřebuju hlavně na studium, ale zatím na to nemám. Možná později…“
Pak se odhodlala: „Chtěla bych být designérkou.“
Martina s Radkem si vyměnili pohled. Bylo jasné, že bez pomoci se dívka dál neposune.
„A byt po mamince?“ nadhodila opatrně Martina. „Promiň, že se ptám. Je mi líto, co se stalo, ale je to důležité.“
„Martino!“ okřikl ji Radek.
Kristýna se nadechla. „To je v pořádku. Chtěla jsem byt prodat, koupit menší a z rozdílu zaplatit školu. Jenže… naletěla jsem. Oklamali mě.“
V očích se jí objevily slzy. „Nemám byt ani peníze.“
„A policie?“ nevzdávala se Martina. „Obrátila ses na ně?“
„Ano. Řekli, že když jsem všechno podepsala dobrovolně, nejde o trestný čin.“
„To přece není možné. To se musí řešit!“
„Martino, prosím,“ přerušil ji Radek podrážděně. „Naše policie nic řešit nebude. Proč to teď rozebírat a trápit to děvče?“
„To děvče“ si otřelo slzy a koutkem oka, s podivným uspokojením, pohlédlo na svého nově nalezeného otce. Nebo se to Martině jen zdálo?
Netvalo dlouho a Kristýna se k nim nastěhovala. Martina z toho nadšená nebyla, ale šlo o dceru jejího manžela – osmnáct let vyrůstala bez otce a teď se před nimi otevírala otázka, jakou roli v jejím životě vlastně mají sehrát.