Kristýna potřebovala především klid, pocit bezpečí a někoho, kdo by jí dal najevo opravdový zájem. Plán byl zatím jednoduchý – další rok se měla hlásit na vyšší odbornou školu, do té doby si chtěla vydělávat jako servírka, aby nebyla na nikom závislá víc, než bylo nutné.
Jednoho večera Radek nesměle nadhodil téma, které Martině okamžitě zvedlo tlak.
„Martino, my přece máme nějaké úspory…,“ začal opatrně a prosebně se na ni podíval. „Co kdybychom Kristýně pomohli s bydlením? Koupit jí malý byt. Jasně, část bychom museli řešit hypotékou, ale…“
Martina na něj hleděla s otevřenými ústy.
„Ty to myslíš vážně? Ty jí chceš koupit byt a ještě zaplatit školu?“ zvedla obočí. „Radku, od kdy jsme milionáři? Nebo mi něco zásadního tajíš?“
„Neber to takhle,“ povzdechl si. „Je to moje dcera. Nikdy jsem jí neposílal alimenty, nebyl jsem u jejího dětství. Něco jí dlužím.“
„Všechno najednou je ale trochu moc,“ namítla Martina tiše, ale pevně.
Téma se prozatím uzavřelo, jenže bylo jasné, že Radek ho nenechá jen tak ležet. A Martina, přestože o rozchodu neuvažovala, nad tím začala přemýšlet taky. Čím víc času ale s Kristýnou trávila, tím silnější měla pocit, že dívka nehraje úplně otevřenou hru. Něco na ní nesedělo.
Rozhodla se proto začít nenápadně. Ověřit si, jestli Kristýna skutečně pracuje jako servírka. Stačilo zajít do kavárny a nenápadně se poptat.
„Prosím vás, dneska tu Kristýna neslouží?“ usmála se mile na dívku, která jí přinesla objednávku. „Minule mě obsluhovala ona. Byla moc příjemná.“
Servírka s visačkou „Monika“ se na ni zadívala zvláštním pohledem.
„Myslíte naši Kristýnu?“
„Ano. Něco je špatně?“
„Ne, ne,“ zarazila se rychle, jako by si uvědomila, že mluví se zákaznicí. „Má jen pauzu. Je někde vzadu.“ A kývla směrem k rohu budovy.
Martina jí poděkovala a váhala jen chvilku. Něco v reakci té dívky jí nesedělo. Sotva obešla roh, zaslechla podrážděný hlas Kristýny.
„Říkám ti, že to klapne,“ syčela do telefonu. „Můžeš chvíli vydržet? Oni mi to konečně začali věřit.“
Krátká pauza.
„Teď na tátu tlačit nemůžu. Je tu jeho žena… a mám pocit, že mi nevěří.“
Chvíli mlčela a pak vybuchla:
„Romane, přestaň panikařit! Všechno bude v pohodě. Večer to probereme.“
V tu chvíli se Kristýna otočila a málem do Martiny narazila.
„Jé, tetičko Martino! Co tady děláte?“ přepnula okamžitě do sladkého tónu.
„Jen jsem se chtěla podívat, kde pracuješ,“ odpověděla Martina a pozorně jí hleděla do očí.
„Tak pojďte, zvu vás na kávu!“
„Jindy,“ odmítla ji. „Teď už musím.“
Ten večer se Martina do kavárny vrátila těsně před zavírací dobou. Držela se stranou a sledovala Kristýnu, která po směně zamířila do obchodního centra. V jedné z tamních kaváren se sešla s mladým mužem. Martina si netroufla jít blíž, bála se, že by si jí všimli. Stačilo ale sledovat jejich gesta – hádali se.
Z útržků zaslechla jen jednotlivá slova: „byt“, „vydrž“, „vyjde to“.
Domů se vrátila dřív než oni. Všechno pak převyprávěla Radkovi.
„Určitě sis to jen špatně vyložila,“ snažil se ji uklidnit, i když sám působil nejistě. „Počkejme, až přijde. Vysvětlí se to.“
Kristýna dorazila krátce před půlnocí. Když uviděla oba manžele sedět v obýváku a očividně čekat, zarazila se.
„A co… vy ještě nespíte?“