„A copak… vy tu ještě nespíte?“ prohodila Kristýna Malýová lehkovážně, jako by se nechumelilo.
Radek Kratochvíl si vyměnil krátký pohled s Martinou Tichýovou a pak klidně odpověděl: „Čekali jsme na tebe. Martina dnes náhodou slyšela část tvého rozhovoru. Nebylo to schválně, ale to, co zaznělo, nám přišlo hodně zvláštní. Nechceš nám k tomu něco říct?“
Kristýna okamžitě nasadila útočný tón. „A tvoje Martina už slyšela, že poslouchat cizí hovory se nedělá?“
„Nejde o to,“ nenechal se Radek vyvést z míry. „Chceme vysvětlení. A taky bych rád slyšel, co znamenala tvoje dnešní schůzka s tím klukem.“
„To si ze mě děláte srandu? Vy jste mě snad sledovali?“ vyletěla.
Manželé mlčeli. To Kristýnu rozzuřilo ještě víc.
„Tak jo! Když chcete pravdu, tady ji máte!“ vykřikla.
„Zkus mluvit klidněji. A bez nadávek,“ požádala ji Martina tiše, ale pevně.
„Jistě, promiňte,“ ušklíbla se Kristýna. „Zapomněla jsem, že mluvím se slušnými lidmi. Vy si tu žijete v pohodě, nic vás netrápí. A já? Já jsem na všechno vždycky byla sama.“
„Kristýno, k věci,“ přerušil ji Radek.
„Já nejsem žádná tvoje dcera! To jste chtěli slyšet?!“
„Vyprávěj všechno od začátku,“ trval na svém.
Zhluboka se nadechla. „Ta Alena Dlouhýová… učila na škole, kam jsme chodili z dětského domova. Nevím proč, ale mě si nějak oblíbila. Dávala mi doučování, zvala mě k sobě domů. A mně to vyhovovalo. Teplé jídlo, čistá postel, klid… to chce přece každý.“
Na chvíli se odmlčela a hlas se jí zlomil. V pokoji zavládlo ticho.
„Neříkám, že jsem ji neměla ráda,“ pokračovala tišeji. „Když zemřela, hodně mě to vzalo. Jenže já jsem musela jít dál. Spíš přežívat. Chápete?“
Po krátké pauze dodala: „Vyprávěla mi o tobě, Radku. Ukazovala fotku. Říkala, že si přála s tebou dítě, ale nevyšlo to. Že jsi prý skvělý chlap, jen ne její osud.“
„A ty ses rozhodla toho využít?“ neudržela se Martina.
„Ne hned. S tím nápadem přišel Roman Rychlý. Známe se ještě z děcáku. Navrhl, že z tebe vytáhneme peníze. Prý když osmnáct let neplatíš, máš zaplatit teď. A že když jsi tak čestný, naletíš.“
„A testy DNA?“ zeptal se Radek nevěřícně.
Kristýna mávla rukou. „Ale prosím tě. Dneska se na počítači dá udělat cokoliv. Roman je chytrý, skoro hacker,“ pronesla s nádechem pýchy.
„A kdyby se to znovu kontrolovalo?“
„Tak bychom něco vymysleli. Třeba by to prošlo. Měli bychom byt, já bych šla studovat. Chtěla jsem být designérkou… Kdyby Roman tolik netlačil a nevolal pořád dokola, Martina by nás neodhalila,“ dodala s lítostí.
„Vždyť byty od státu přece máte mít nárok,“ řekla Martina potichu.
„To koukáte moc na televizi,“ odsekla Kristýna a otočila se zády.
Tu noc manželé oka nezamhouřili. Dlouho si povídali o tom, co se stalo. Přes všechnu hořkost jim bylo Kristýny líto.
Ráno přišla se sklopenýma očima a nesměle se omluvila.
„Neplač,“ řekl Radek a jemně ji pohladil po vlasech. „Když chceš, můžeš tu zůstat.“
Podívala se na něj, pak na Martinu… a rozplakala se naplno.
Pak už přišly další kapitoly jejich života: přihláška téhle „dcery“ na vysokou školu, setkání s jejím snoubencem Romanem Rychlým, nekonečné obíhání úřadů kvůli bytům pro sirotky, a nakonec i adopce pětiletého Vítka Vysokého.
Ale přes všechny těžkosti bylo jasné jedno.
Nakonec všechno dobře dopadlo.