— Heleno, ty už nejsi ta samá ženská jako dřív, — poznamenala Ivana Váleková. — Vzpomínáš si, jaká jsi byla před třemi lety?
Vzpomínala si až příliš dobře. Každý den slzy, noci beze spánku, hlava plná výčitek. A dnes? Dnes jí vyhovovalo ticho vlastního bytu. Nikdo na ni nekřičel kvůli přesolené polévce, nikdo se celý večer nerozvaloval na gauči s lahví v ruce.
Myšlenky náhle přerušil zvonek u dveří.
— Kdo je tam? — zavolala Helena Brňáková.
Odpovědí bylo ticho.
Přistoupila ke kukátku. Na chodbě stál muž s kyticí růží a cestovním kufrem. Muž, jehož tvář poznala okamžitě.
— Bože… — uniklo jí tiše.
Srdce se jí rozbušilo tak prudce, až jí hučelo v uších, a prsty se jí rozklepaly.
— Helenko, to jsem já, — ozval se známý hlas. — Prosím, otevři.
Patrik Moravec. Bývalý manžel. Ten samý, který ji před třemi lety opustil kvůli mladé naivce z jejich domu. Ten, který jí tehdy bez zaváhání řekl, že už má dost jejích scén.
— Co tady chceš? — zůstala stát za zavřenými dveřmi.
— Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité.
— Všechno jsme si vyříkali u soudu.
— Heleno, přijel jsem z Prahy. Kvůli tobě. Mám pro tebe… překvapení.
Překvapení? Co tím myslí? Přivezl se pochlubit další známostí?
— O žádná překvapení nestojím.
— Prosím. Pět minut. Klidně tu budu klečet.
Opřela se čelem o dveře. V hlavě měla chaos. Proč přijel právě teď? Co se stalo? A hlavně — proč by jí na tom mělo záležet?
— Helenko, otevři. Už na nás koukají sousedi.
Znovu se podívala kukátkem. Na chodbě se skutečně motaly stíny a Věra Urbanová z třetího patra dělala, že nese odpadky, zatímco natahovala uši.
— Jsi tady s ní?
— Ne. Jsem sám. Už dlouho.
— A ten kufr?
— Vysvětlím, když mě pustíš dovnitř.
Helena sundala řetízek a pootevřela. Patrik vypadal zbědovaně — pohublý, zestárlý, vlasy téměř šedivé. Oblek na něm visel, jako by patřil někomu jinému.
— Pojď dál, — řekla chladně. — Ale jen na chvíli.
Podal jí růže.
— Děkuju, — přijala je a kývla směrem ke kuchyni. — Tam.
— Ty jsi… — rozhlížel se po předsíni. — Dělala rekonstrukci?
— Ano.
— Je to hezké. Opravdu.
Kytici postavila do vázy. Uvědomila si, že se jí ruce už netřesou. Překvapilo ji to. Myslela si, že se při setkání s ním sesype. Místo toho cítila podivný klid.
— Sedni si, — ukázala na židli.
— Mohl bych čaj?
— Mohl.
Zatímco ho zalévala, přemýšlela, co má tohle divadlo znamenat. Kufr, květiny… opravdu si myslí, že se vrátí? To tedy sotva.
— Heleno, už dlouho jsem se chystal přijet.
— Něco ti v tom bránilo?
— Stud.
Postavila před něj hrnek a posadila se naproti.
— Tak povídej. Jaké překvapení máš na mysli?
Patrik sevřel hrnek oběma rukama a mlčel. Čekala. Dřív by nevydržela ticho a spustila by proud slov. Teď jen klidně seděla.
— Jsem nemocný, — vyhrkl nakonec.
— Vážně?
— Není to smrtelné. Ale doktoři říkají, že musím změnit život. Ubrat stres.
— A to se mě týká jak?
— Chci se přestěhovat sem. Zpátky do našeho města.
Málem se zakuckala čajem.
— Co prosím?
— V Praze je to peklo. Příšerná práce, podnájem, nikoho tam nemám. A Dita Pospíšilová… ta ode mě odešla před půl rokem za jiným.
Tak přece. Lítost nad sebou samým, stížnosti. Jak to s ním mohla vydržet dvě desetiletí?
— Patriku, jestli si myslíš, že já…
— Ne, ne, — rychle mával rukama. — Nic takového. Nechci se vracet. Vím, že je pozdě.
— Tak o co jde?
— Chci být blíž. Kvůli Anetě Bílýové. Je to přece i moje dcera.
— Aneta ti neodpustila.
— Vím. Ale třeba časem…
Helena vstala a přešla k oknu. Venku se stmívalo, rozsvěcovaly se lampy. Obyčejný zimní všední den — a do toho bývalý manžel s kufrem.
— Kde chceš bydlet?
— Něco si pronajmu. Nebo zatím hotel.
— A práce?
— Něco najdu. Jsem přece inženýr.
Otočila se k němu. Díval se na ni s nadějí v očích. Na okamžik se jí ho zželelo.
— Kvůli tomu ses táhl takovou dálku?
— Nejen kvůli tomu. Ještě něco…
V tu chvíli zazvonil telefon. Volala Aneta.
— Haló? — zvedla hovor, aniž tušila, co uslyší dál.