„…tak jak se máš? Co právě děláš?“ ozvalo se z telefonu.
Helena se mimoděk podívala na Patrika. Zůstal stát u kuchyňské linky, hrnek s čajem zvednutý v půli pohybu, jako by zkameněl.
— Dávám si čaj, — odpověděla klidně.
— A co budeš vařit k večeři?
— Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.
— Nemám přijet? Udělaly bychom třeba salát se sleděm, jako dřív.
Helena si povzdechla.
— Aneto, zavolám ti později, ano?
— Stalo se něco? Zníš divně.
— Všechno je v pořádku. Opravdu.
— Mami…
— Promluvíme si později.
Hovor ukončila. Patrik položil hrnek na stůl, až to tiše klaplo.
— Neřekla jsi jí to?
— A co bych jí měla říct? Nejdřív mi pořádně vysvětli, proč ses vlastně objevil.
— Vždyť jsem ti to říkal.
— Jen napůl.
Z kapsy kabátu vytáhl obálku a posunul ji po stole k ní.
— Tady. Malé překvapení.
— Co je to?
— Otevři.
Helena váhavě nahlédla dovnitř. Byly tam dokumenty — úřední listiny s razítky.
— Chata, — pronesl Patrik tiše. — Přepsal jsem ji na tebe.
— Prosím?
— Ta chata je naše. Teď už jen tvoje.
Procházela papíry, ne všemu rozuměla, ale jasně viděla své jméno a jeho podpis.
— Proč?
— Měl jsem to udělat už dávno. Ty ses tam nadřela — záhony, skleníky… a já jen ležel na gauči.
V místnosti zavládlo ticho. Helena se znovu začetla do dokumentů.
— A budou tam ještě peníze, — dodal po chvíli. — Až prodám svůj podíl na bytě v Praze, pošlu ti je.
— Tvoje peníze nepotřebuju.
— Potřebuješ. Bude se hodit Anetě na svatbu.
— Aneta ani nemá ženicha.
— To přijde.
Helena složila papíry zpět do obálky. V hlavě měla zmatek. Chata… měla ji ráda. Tolik let tam dřela, žila každým víkendem. Po rozvodu tam ale už nevkročila. Bylo to příliš bolestivé.
— Myslíš, že si mě koupíš dárky? — zeptala se chladně.
— Ne. Jen chci jednat fér.
— Férové bylo neutéct k té hloupé sousedce.
— Já vím.
— Férové bylo nekřičet na mě den co den.
— Já vím, Heleno.
Podívala se na něj pozorně. Opravdu zestárl. I oči měl jiné — kdysi v nich byla zloba nebo lhostejnost. Teď jen únava.
— Kde chceš přespat?
— Něco si najdu.
— Hotely jsou tu drahé.
— Kdyžtak na nádraží.
— Tam je zima.
Patrik pokrčil rameny.
— Zůstaň, — vyklouzlo z ní nečekaně. — Na gauči. Jen jednu noc.
— Děkuju.
— Ale zítra odjíždíš.
— Platí.
Vstala, aby vytáhla ložní prádlo, a v duchu si nadávala: co to proboha dělám?
Zatímco chystala gauč, Patrik seděl tiše v kuchyni. Dřív byl všude slyšet — televize, rádio, hlasité hovory. Teď mlčel.
— Je polštář v pořádku? — zeptala se.
— Ano, díky.
Bylo to zvláštní. Cizí muž v jejím bytě. A přitom spolu strávili dvacet let života.
Telefon zazvonil znovu. Aneta.
— Mami, co se děje? Proč jsi mi nezavolala zpátky?
Helena pohlédla na Patrika. Dělal, že neposlouchá.
— Aneto… nebudeš tomu věřit. Táta přijel.
— Cože?! Jaký táta?
— Tvůj táta. Patrik.
Nastala dlouhá pauza.
— Mami, jsi v pořádku?
— Ano.
— Co chce?
— Tvrdí, že se sem chce přestěhovat. A daroval mi chatu.
— Chatu? Naši chatu?
— Ukazoval mi papíry.
— Mami, to je nějaký podvod. Nevěř mu.
— Aneto…
— Hned přijedu!
— Nemusíš.
— Přijedu! Zase ti bude mazat med kolem pusy!
— Anetko, už nejsem taková jako dřív.
— Všechny to říkají a pak…
— Je unavený. Nemocný. Chce se omluvit.
— Omluvit?! Po třech letech?!
Helena si zakryla sluchátko dlaní.
— Patriku, promluv si s dcerou.
Zavrtěl hlavou.
— Ne. Nenávidí mě.
— Aneto, nechce s tebou mluvit.
— Samozřejmě! Je to zbabělec!
— Zítra přijedeš a promluvíte si v klidu.
— Mami, vyhoď ho. Hned teď.
— Zůstane jen na jednu noc. Na gauči.
— Ty ses snad zbláznila…
— Anetko, všechno bude v pořádku. Opravdu.
Její hlas zněl klidněji, než se sama cítila, a v tu chvíli ještě netušila, jak rychle se ten křehký klid rozpadne.