Všechno se spraví. Opravdu.
— Kdyby se cokoliv dělo, hned volej. Za půl hodiny jsem tady.
— Dobře.
Ukončila hovor a položila telefon na stůl. Patrik Moravec stál opodál a provinile se na ni díval, jako kluk přistižený při lži.
— Má pravdu, — řekl po chvíli. — Jsem zbabělec.
— To už teď nic nemění, — odpověděla Helena Brňáková klidně.
— Tenkrát jsem se prostě… lekl.
— Čeho?
— Stáří. Myslel jsem si, že s mladší ženou to bude lehčí. Že omládnu i já.
Helena si nalila čaj a posadila se proti němu.
— A povedlo se?
— Ne. Připadal jsem si ještě starší. A hloupější.
— Byla hezká?
— Ano. Krásná. Ale prázdná. V hlavě jen oblečení a nekonečné seriály.
— A já jsem byla chytrá?
— Byla jsi chytrá. Hodná. A neskutečně trpělivá.
— Až moc.
— To ano.
Mlčeli. Za oknem kvílel vítr. Únor, ten nejprotivnější měsíc v roce.
— Víš, co teď dělám? — promluvila Helena po chvíli.
— Netuším.
— Chodím na kurzy. Učím se anglicky.
— Kvůli čemu?
— Chci cestovat. Do Itálie, možná do Francie.
— Sama?
— S Ivanou Válekovou. Taky se učí.
Patrik přikývl. Viditelně překvapený.
— A přihlásila jsem se i do divadelního kroužku.
— Chceš hrát divadlo?
— Jen pro radost. Vždycky mě to lákalo.
— Ty jsi to vždycky chtěla…
— Ano. A tys říkal, že je to hloupost.
— Byl jsem hlupák.
— Byl.
Zvedla se, odnesla nádobí a pustila vodu. Myla talíře a hlavou jí běželo jediné: je to zvláštní. Necítí vztek. Jen slabý soucit. A nic víc. Dřív se jí třásly ruce už při vyslovení jeho jména.
— Heleno… můžu se zeptat?
— Ptej se.
— Ty… někoho máš?
— Jak to myslíš?
— Nějakého muže.
Otočila se k němu. V očích měl naději.
— A kdyby ano?
— Tak bych to chápal.
— Nemám nikoho. A ani nehledám.
— Proč?
— Protože mi je dobře samotné.
— Samota je nuda.
— Není. Mám přátele, Anetu, práci. Čtu, chodím do kina i do divadla.
— Stejně je to bez chlapa prázdné.
Helena si osušila ruce.
— Víš, v čem je mezi námi rozdíl?
— V čem?
— Ty neumíš žít bez ženy. Já bez muže ano.
— Naučila ses to?
— Naučila.
Sklopil hlavu.
— Takže nemám žádnou šanci?
— Žádnou.
— Ani kdybych se změnil?
— Ty už se nezměníš. Je pozdě.
— A… přátelé bychom být mohli?
— Nevím. Uvidíme.
Odešla do ložnice a ve dveřích se ještě otočila:
— V deset zhasínám. A televizi potichu.
— Jasně.
— A žádné chrápání.
— Pokusím se.
Ležela v posteli a poslouchala, jak se v obýváku pohybuje. Zapnul televizi a hned ztlumil zvuk. Zcivilizoval se, pomyslela si ironicky.
Spánek ale nepřicházel. Myslela na chalupu. Byla krásná. Jabloně, rybízové keře, obrovský skleník. Možná by tam na jaře mohla zajet. Podívat se, co a jak.
Ráno vstala v sedm. Patrik už byl vzhůru, seděl v kuchyni s hrnkem kávy.
— Dobré ráno.
— Dobré. Uvařil jsem kávu. Dáš si?
— Ráda.
Popíjela a pozorovala ho. Kufr stál připravený u dveří.
— Odjíždíš?
— Ano. Jak jsme se domluvili.
— A co tvé plány? Stěhování?
— Zatím to odložím. Ještě si to promyslím.
Přikývla. Bylo by příliš brzy, aby se tu znovu usazoval.
Zazvonil zvonek. Aneta Bílýová přiletěla jako vítr. Vběhla do předsíně a zarazila se. Mlčky hleděla na otce.
— Ahoj, Anetko, — řekl Patrik tiše.
— Ahoj.
— Jak se máš? Práce dobrá?
— Jde to.
Trapné ticho. Helena nalila dceři kávu.
— Sedni si. Promluvte si v klidu.
— Nemáme si co říct, — zamumlala Aneta.
— Máme, — namítl Patrik. — Chtěl jsem se omluvit.
— Pozdě.
— Vím. Ale musím to říct. Ublížil jsem. Tobě i mámě.
Aneta mlčela, míchala kávu lžičkou.
— A ještě něco… mám tě rád. Vždycky jsem měl.
— Zvláštně jsi to dával najevo.
— Špatně. Byl jsem hlupák.
— Byl. A pořád jsi.
Patrik si povzdechl a vstal od stolu.
— Dobře. Tak já půjdu.