— Počkej, — ozvala se Helena Brňáková a zvedla ruku. — Aneto, podívej se ještě na ty papíry. Jsou k chalupě.
Podala jí silnější obálku. Aneta Bílýová ji otevřela a rychle přelétla dokumenty očima.
— To myslíš vážně?
— Myslím, — přikývl Patrik Moravec. — Patří to tobě. Byla to mámina chalupa.
— Proč právě teď?
— Měl jsem to udělat už dávno. Jen jsem to pořád odkládal.
Aneta složky zavřela a položila je na stůl. Zadívala se na otce pozorněji, skoro zkoumavě.
— Je pravda, že jsi nemocný?
— Ano. Srdce. A tlak.
— Bereš na to léky?
— Beru. Hlídám se.
— A s tou… jak se jmenovala… už nejsi?
— Nejsme. Už je to nějaký čas. Odešla.
— K jinému pitomci?
— K jinému, — připustil klidně.
Aneta se krátce ušklíbla. Poprvé za celé dopoledne.
— Tak to máš za to.
— Asi ano.
Zvedla se od stolu a přešla k oknu. Chvíli mlčky stála a dívala se ven.
— Tati, — řekla nakonec.
— Ano?
— Jestli ještě někdy ublížíš mámě, tak tě zabiju.
— Neublížím. Přísahám.
— A jestli se sem někdy nastěhuješ, chovej se slušně.
— Já… nastěhuju?
— Možná. Třeba za rok, za dva. Až se všechno uklidní.
Patrik pomalu přikývl. V očích se mu zaleskly slzy.
— Děkuju, Anetko.
— Není zač. A občas zavolej. Třeba aspoň na svátky.
— Zavolám.
Objal ji trochu neobratně, nejistě. Neucukla.
— Dobře, — vstala Helena. — Půjdu tě vyprovodit.
Na chodbě u schodů se Patrik zastavil.
— Helčo… děkuju. Za nocleh. A za to, že jsi mě vyslechla.
— Nemáš zač.
— A taky… že jsi mi odpustila.
— Neodpustila, — zavrtěla hlavou. — Jen jsem tě pustila dál.
— To není totéž?
— Odpustit znamená zapomenout bolest. Pustit znamená nenechat ji v sobě.
Chvíli mlčel a pak přikývl.
— Chápu.
— Jestli se někdy rozhodneš přestěhovat, dej vědět předem. Nepřijížděj takhle nečekaně.
— Dobře.
— A bydlení si zařiď sám. Přespání už nenabízíme.
— Rozumím.
Podali si ruce. Patrik sešel po schodech dolů. Helena chvíli stála a poslouchala, jak se jeho kroky postupně ztrácejí. Pak se vrátila zpátky do bytu.
Aneta seděla v kuchyni a znovu si prohlížela listiny k chalupě.
— Mami, co kdybychom se tam na jaře zajely podívat?
— Můžeme. Aspoň zjistíme, v jakém je stavu.
— Pomůžu s úklidem i opravami.
— Budu ráda.
Uvařily si další kávu a mlčky ji popíjely. Za oknem svítilo slunce. Únor se chýlil ke konci a ve vzduchu už bylo cítit jaro.
— Mami, ty na něj nečekáš, že?
— Na koho?
— Na tátu.
— Ne. Nečekám.
— A kdyby se chtěl vrátit?
— Nevrátí se. A ani by neměl. Teď máme jiný život.
Aneta přikývla.
— Jiný. A lepší.
— O dost lepší.
Helena vzala ze stolu fotografii — dárek od Ivany Válekové k narozeninám. Byly na ní spolu na kurzu angličtiny, rozesmáté, s rukama kolem ramen.
— Víš, Aneto, na něco jsem přišla.
— Na co?
— Štěstí není v tom opravovat staré chyby. Štěstí je v tom je znovu neopakovat.
— Máš pravdu, mami.
— Tak se toho budeme držet.
Dopily kávu, uklidily stůl a pustily se do běžných věcí. Den začal klidně. A tentokrát nadějně.