Miloslav Tkadlec vešel do úklidové komory bez zaklepání. Veronika Tesařová právě drhla podlahu; když se narovnala, stál už těsně před ní. Luxusní oblek, drahá vůně, pohled, kterým se obvykle hodnotí kus nábytku, ne člověk.
„Zítra večer mám jednání,“ oznámil klidně. „Potřebuju mít po boku ženu. Kvůli dojmu. Budete sedět, mlčet a přikyvovat, jen když vám to naznačím. Dvě hodiny, víc ne. Zaplatím vám tolik, kolik si tady vyděláte za tři směny.“
Veronika odložila hadr na okraj kýble a pomalu si stáhla gumové rukavice. Mlčela. On však nečekal odpověď způsobem, jakým se ptají lidé. Spíš tak, jakým se čeká potvrzení něčeho jistého. Kvůli půjčce. Kvůli mámě. Kvůli tomu, že žádná jiná možnost není.
„Co si mám vzít na sebe?“ zeptala se nakonec.
„Něco tmavého, nenápadného. A hlavně — ani slovo. Vůbec. Je to jasné?“
Přikývla. Otočil se na podpatku a odešel, dveře za sebou nechal dokořán.
Restaurace patřila k těm, kde na jídelním lístku chybí ceny. Veronika kráčela za Miloslavem a vnímala, jak jí cizí šaty táhnou v ramenou a jak ji tlačí nepohodlné podpatky vypůjčené od sousedky. U stolu už seděli dva muži: zavalitý chlap s těžkými víčky a právník s deskami v ruce. Miloslav ji představil letmo, skoro ledabyle:
„Veronika. Vzdálená příbuzná. Občas mi pomáhá s papíry.“
Partner po ní přejel pohledem a okamžitě se vrátil k menu. Právník ani nezvedl hlavu. Posadila se, složila ruce do klína a stáhla se do ticha. Uměla to. Zmizet, aniž by vstala ze židle.
Hovor se točil kolem termínů, přepravy, čísel. Miloslav působil přesvědčivě — mluvil svižně, bez zaváhání. Druhý muž naslouchal, přikyvoval, ale v očích měl ostražitost. Veronika se jídla ani nedotkla. Seděla rovně, dívala se z okna a poslouchala jen napůl.
Když přinesli dezert, právník vytáhl smlouvu a posunul ji před Miloslava. Ten ji zběžně prolétl očima a spokojeně přikývl.
„Všechno sedí.“
Partner se uchechtl a zadíval se na Veroniku. „Pane Tkadleci, vy tvrdíte, že vaše příbuzná pracuje s dokumenty?“
Miloslav znatelně ztuhl. „Archiv. Nic složitého.“
„V tom případě,“ ozval se právník a posunul k ní list papíru, prstem označil konkrétní řádek, „ať nám ten bod přečte nahlas. Když se v tom vyzná.“
V jeho hlase byla jedovatá sladkost. Veronika ucítila, jak se v ní cosi stáhlo a ztuhlo — nebyl to strach, spíš napětí, které se sbírá těsně před výbuchem. Natáhla ruku k listu a zvedla oči od stolu.