Nebyla to tréma. Byl to vztek, který v ní vřel jako přetlakovaná pára. Dvaadvacet let stála před třídami, rozebírala prameny, vykládala texty tak složité, že je i právníci běžně luštili s poznámkami a slovníky po ruce. A teď seděla u cizího stolu jako figurína bez hlasu a někdo ji zkoušel z úplných základů – jestli vůbec zvládne číst.
Vzala si podaný list. Oči jí klouzaly po řádcích klidně a přesně. Odstavec přednesla plynule, bez jediného zaváhání, hlas měla pevný, vycvičený roky praxe. Když dočetla, položila papír zpět na desku stolu a zvedla pohled k právníkovi.
„Můžu se zeptat?“ pronesla věcně. „Proč v části o dodacích lhůtách neuvádíte, zda jde o kalendářní, nebo pracovní dny?“
Právník svraštil čelo. „A na tom snad záleží?“
„Velmi,“ odpověděla bez zvýšení hlasu. „Zákon říká, že pokud to není výslovně upřesněno, počítají se dny kalendářní. Jenže o odstavec dál pracujete s pracovními. V praxi to znamená, že dodávku lze posunout téměř o tři měsíce, aniž by kdokoli porušil smlouvu.“
Miloslav Tkadlec ztuhl. Jeho obchodní partner se narovnal v židli. Právník popadl smlouvu, přelétl text očima a barva mu vyprchala z obličeje.
„A ještě jedna věc,“ dodala Veronika tiše, téměř nenápadně. „V pasáži o celním řízení odkazujete na předpis, který byl zrušený už před rokem. Při kontrole by dostaly pokutu obě strany – kvůli neplatnému právnímu základu.“
V místnosti zavládlo ticho tak hutné, že bylo slyšet cinknutí sklenic, jak je číšník u baru přeskládával. Partner se pomalu opřel dozadu a zadíval se na právníka. „Patriku,“ oslovil ho chladně, „vysvětli mi, jak se tohle mohlo stát.“
Právník otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.
Partner vstal, zapnul si sako a obrátil se k Miloslavovi. „Ozveme se, až budete mít skutečně schopného právníka. Do té doby obchod odkládáme.“ Pak odešel.
Právník shrnul papíry, vystřelil za ním a ani se nerozloučil. Miloslav zůstal sedět, civěl do prázdného talíře. Veronika mlčela. Po chvíli k ní zvedl hlavu a díval se na ni, jako by ji viděl poprvé.
„Kde jste se tohle naučila?“
„Dvaadvacet let jsem učila dějepis,“ odpověděla klidně. „Pracovala jsem s archivy, právními akty, dokumenty, kde jediná čárka měnila význam. Když mě propustili, šla jsem uklízet – peníze byly potřeba hned. Číst jsem ale nezapomněla.“
Neřekl nic. Pak vytáhl telefon a vytočil číslo. „Miroslave? Okamžitě zavolej partnerům. Řekni jim, že nový analytik nám našel zásadní chyby ve smlouvě. Jsme připraveni…“