Ano, přesně tak. Úpravy byly hotové včas. Nešlo o to, že by někdo zachraňoval nás – byli to oni, koho jsme uchránili před citelnými ztrátami.
Miloslav Tkadlec odložil mobil na stůl a upřel pohled na Veroniku Tesařovou.
„Zítra buďte v devět ráno v kanceláři. Čtvrté patro, místnost číslo čtyřicet dva. Budete kontrolovat smlouvy. Zkušební doba tři měsíce.“
Zamrkala. „Já jsem přece uklízečka.“
„Byla jste,“ opravil ji klidně. „Teď jste analytik. Nějaké dotazy?“
Mlčela. Ne proto, že by nevěděla, co říct, ale proto, že slova nedokázala najít. Jen měla zvláštní pocit, jako by se jí pod nohama náhle zpevnila půda, která byla dosud nejistá.
Ještě téhož rána vešel Zdeněk Krejčí z personálního oddělení do Tkadlecovy kanceláře bez zaklepání a po vstupu za sebou zavřel dveře.
„Myslíte to vážně? Uklízečka na pozici analytika? Lidé to nepřijmou, je to proti všem interním postupům, to přece—“
„Zachránila obchod, který vaši právníci málem poslali ke dnu,“ skočil mu Miloslav do řeči. „Zajistěte její nástup dnes. Tím to končí.“
„Ale nemá odpovídající vzdělání!“
„Má bystrou hlavu a pozornost k detailu. To zjevně chybí některým, kteří se diplomy ohánějí. Můžete jít, pane Krejčí.“
Dveře za ním zapadly s hlasitým bouchnutím.
Veronika Tesařová seděla v malé kanceláři ve čtvrtém patře a dívala se na hromadu smluv před sebou. Ruce se jí lehce třásly – ne strachem, spíš nezvykem. Celý život svírala mop, teď držela papíry, na nichž závisely cizí peníze i rozhodnutí.
Po dvou hodinách se objevila Daniela Červenýová, hlavní firemní právnička. Vlasy dokonale uhlazené, výraz sebejistý až povýšený. Posadila se na hranu stolu a usmála se shovívavě.
„Paní Tesařová, řekněme si to otevřeně. Jednou jste měla štěstí. Právní analýza je o odbornosti, ne o náhodě. Miloslav Tkadlec to brzy pochopí a vy se vrátíte… tam, kam patříte.“
Veronika k ní pomalu vzhlédla. Chvíli mlčela, pak jí podala jeden list papíru.
„Tady jsou tři smlouvy, které jste připravila. V každé je chyba. U jedné by firma přišla o vysokou částku jen proto, že jste zaměnila kalendářní a pracovní dny. Chcete, abych to šla vysvětlit panu Tkadlecovi?“
Daniela zbledla, rty se jí sevřely. Beze slova vstala, otočila se a odešla. Dveře nechala otevřené.
O měsíc později si Miloslav Tkadlec Veroniku zavolal k sobě. Přišla se složkou plnou poznámek, posadila se naproti němu a sledovala, jak mlčky listuje jejími záznamy a soustředěně je pročítá, než konečně zvedl oči.