«Ve skutečnosti jsem udělala jen jednu. A tu právě napravují.» — řekla klidně Miloslavu Tesařovi a položila mu na stůl vytištěné důkazy ohrožující manželovu kariéru

Byla jsem tichá, ale nebezpečně odhodlaná.
Příběhy

Pátek. Šest čtyřicet večer. Byt byl naplněný vůní pečené kachny a něčím mnohem méně hmatatelným – úzkostí, která se mi usazovala pod kůží.

Ten strach jsem byla já. Kachna patřila návštěvě. Pro jeho šéfa Miloslava Tesaře a manželku, uhlazenou Irenu Červenýovou s chladným, matným leskem v očích. Také pro Tomášovy rodiče, kteří si mě prohlíželi se zájmem, jaký se obvykle věnuje exponátům v zaprášené vitríně neúspěchů. Příbory jsem vyleštila do oslepujícího lesku a vyskládala je s chirurgickou přesností. Ubrousek na míse s kachnou jsem upravila snad po desáté. Prsty se mi přesto třásly.

Nejhorší totiž není křik. Nejhorší je čekání, než zazní.

Všechno muselo fungovat bez jediné chyby. Tomášova kariéra se ocitla na hraně. Smlouva s německými partnery, na níž pracoval půl roku, byla téměř jistá. Téměř. Chybělo jediné: zapůsobit na Miloslava Tesaře, staromilce přesvědčeného, že manželka je vizitkou muže. Tomáš mi to ráno připomněl. Ne jako prosbu, spíš jako suché konstatování.

„Vizitka, Kláro. Nepokaz to.“

Dvě noci jsem nezamhouřila oka. Před zrcadlem jsem zkoušela úsměv – ten zvláštní, strnulý výraz, který měl říkat: jsem šťastná žena úspěšného muže, můj domov je pevnost a kachna můj osud.

Zvonek zazněl jako výstřel.

Vešli. Miloslav Tesař byl statný, voněl drahým tabákem a samozřejmostí moci. Irena Červenýová měla na sobě šaty v barvě khaki, jejichž cena by se rovnala mému tříměsíčnímu platu účetní v okresní poliklinice. Tchyně, Vlasta Pavlíčeková, ho okamžitě políbila na tvář, jako by šlo o dávného přítele. Tchán Jaroslav Urban jen mlčky přikývl a pohledem si přeměřil byt, jako by mu odjakživa patřil.

Koňak. Řeči o politice, do nichž jsem se nemíchala. Moje úloha byla jasná: dolévat sklenky, usmívat se, nosit předkrmy včas. Zvládala jsem to. Třes v rukou polevil. Možná to přece jen dopadne dobře.

Usedli jsme ke stolu. Nalila jsem dýňový krém, rozdala talíře a posadila se. Zvedla jsem lžíci.

„Kláro,“ ozval se Tomáš hlasem sladkým jako sirup. Všichni ztichli. „Miláčku. Jsi si jistá, že je polévka dost slaná?“

Zastavila jsem se v půli pohybu. Ochutnala jsem. Byla v pořádku.

„Je,“ odpověděla jsem klidně.

„Je,“ zopakoval po mně a v jeho tónu se objevil chlad. „Víš, Miloslave, moje Klárka je perfekcionistka. Jenže občas jí to ujede. Třeba teď. Polévka je málo slaná. To máme jedna.“

Lžíci položil. Cinknutí porcelánu zaznělo nepřiměřeně hlasitě.

Zrudla jsem. Irena Červenýová se shovívavě pousmála – takové to společenské „to se stává“. Já bych se nejraději propadla pod zem. A to byl teprve začátek.

Kachnu jsem porcovalа s tichou modlitbou. Každý kousek přesně, pečlivě. Podala jsem ji.

Tomáš ukrojil sousto, pomalu žvýkal a pak si teatrálně povzdechl.

„Maso je vysušené. Víš přece, že kachna chce přesnou teplotu. To je za dvě.“

„Tomáši,“ pokusila jsem se—

„A omáčka,“ skočil mi do řeči a bodl vidličkou do talíře. „Kdoulová. Má mít kyselinku. Tady je jen ulepená sladkost, jako z kupovaného sáčku. To jsou tři.“

Pod stolem jsem sevřela okraj ubrusu. Viděla jsem, jak Vlasta Pavlíčeková spokojeně přikyvuje – vždycky tvrdila, že pro jejího syna vařit neumím. Jaroslav Urban se díval do talíře a vyhýbal se mému pohledu.

Během večeře napočítal čtrnáct chyb. Čtrnáct.

Čtvrtá: nalila jsem Miloslavu Tesařovi červené víno nad rysku. Pátá: zapomněla jsem nabídnout hořčici zvlášť. Šestá: rukola s hruškou byla nakrájená příliš najemno. Sedmá: hudba v pozadí – lehký jazz – měla být prý klasika. Osmá: na podpatcích jsem po parketách chodila moc hlučně.

Počítal nahlas. Klidně. Zdvořile. Jako by vysvětloval pravidla hry nechápavému dítěti. Každý bod byl drobným vpíchnutím jehly. Před lidmi, na jejichž názoru mu záleželo. Před rodiči, kteří to brali jako správnou výchovu.

Seděla jsem. Usmívala se. Přikyvovala. Říkala „ano, drahý“, „samozřejmě, drahý“, „promiň“. Uvnitř se však cosi pomalu a nevratně měnilo v chlad. Nebyl to vztek ani uraženost. Spíš něco tvrdého a stálého. Led.

Čtrnáctá chyba přišla s dezertem. Přinesla jsem tiramisu – jeho oblíbený zákusek, který vždycky chválil.

Tomáš nabral lžičku, ochutnal a zamračil se.

„Kávová impregnace. Použila jsi špatný druh. Čtrnáct. To je všechno, Kláro. Příště prosím víc pozornosti.“

V místnosti zavládlo tíživé ticho. Miloslav Tesař si odkašlal. Irena Červenýová pronesla: „Ale no tak, Tomáši, nebylo třeba být tak přísný, všechno bylo výborné.“ Zdvořilostní lež, kterou všichni prohlédli.

Pak se přesunuli do obýváku na kávu. Uklízela jsem stůl sama. Přes dveře ke mně doléhal smích, tlumené hlasy a cinkání skleniček. A zatímco jsem skládala talíře, měla jsem pocit, že se svět nenápadně, ale neúprosně zmenšuje a soustředí se jen na mě.

Article continuation

Dojmy