Svět se mi scvrkl na kuchyň plnou neumytých talířů a na jediné číslo – čtrnáct. Tepalo mi ve spáncích jako varování, které nešlo přeslechnout.
Hosté odešli krátce před půlnocí. Tomáš Tkadlec je vyprovodil ke dveřím a vrátil se s výrazem člověka, který právě vyhrál partii.
„Tak,“ prohodil spokojeně a sundal si sako, „myslím, že jsem zapůsobil. Miloslav Tesař ocenil, že si hlídám detaily. Dokonce i doma. To je důležité. Ten kontrakt je v podstatě jistý.“
Přistoupil ke mně a položil mi ruku kolem ramen. Voněl koňakem a sebejistotou.
„Zvládla jsi to,“ dodal shovívavě. „Celkem dobře. I když… vždycky je co zlepšovat.“
Neodpověděla jsem. Dívala jsem se na jeho dlaň na mém rameni. Byla velká, silná. Uměla hladit, ale také se stáhnout. Zatím se měnila jen v pěst složenou z pohrdání a drobných ponížení.
„Jsem unavená,“ řekla jsem tiše.
„To je jasné,“ zasmál se a poplácal mě po hlavě, jako by mě odměňoval za poslušnost. „Běž spát. Já ještě něco dodělám.“
Odešla jsem do ložnice. Spánek nepřišel. Ležela jsem a civěla do stropu. Čtrnáct chyb. Neschopná. Přítěž. Vizitka, kterou by bylo trapné vytáhnout z kapsy.
Jenže někde hluboko se už formovalo něco tvrdého. Led. A ten se začal pohybovat, ostrý a chladný.
Ráno, když byl Tomáš na svém pravidelném běhu, sedla jsem si k jeho notebooku. Byl natolik přesvědčený o vlastní nadřazenosti, že doma nepoužíval hesla. „Ty se v tom stejně nevyznáš,“ opakoval mi často. A já přikyvovala.
Vyznala jsem se. Jen se nikdy neobtěžoval zjistit to.
Otevřela jsem jeho pracovní e-mail. Ne ten společný, ale účet napojený na cloud, ke kterému se kdysi přihlásil a zapomněl se odhlásit. Bylo to asi před rokem. Heslo mi zůstalo v hlavě. Pro jistotu. Pro chvíli, jako byla tahle.
Zprávy, dlouhá korespondence s německými partnery, rozpracované smlouvy. A složka s nenápadným názvem „Rezerva“. Klikla jsem na ni.
Uvnitř byly naskenované dokumenty. Podklady a účetní výkazy ke staršímu projektu, který Tomáš vedl před dvěma lety – výstavba logistického centra. Jsem vystudovaná účetní, i když jsem skončila v poliklinice, a tak jsem se pustila do čísel. Porovnávala jsem je s údaji, které byly veřejně dostupné. Už dřív jsem je ze zvědavosti hledala, po jeho opilých řečech o „šedých zónách“ v byznysu.
Nesedělo to. A ne málo. Nafouknuté položky za materiál, subdodavatelé, kteří existovali jen na papíře, jasné stopy provizí. Všechno bylo udělané pečlivě, ale pro někoho se zkušenostmi až příliš průhledně. Odkláněl peníze. Nemalé částky. A podle všeho o tom Miloslav Tesař nevěděl. Nebo nechtěl vědět.
Všechno jsem zkopírovala. Na flash disk, který jsem si koupila před půl rokem na zálohování fotek naší dcery. Tomáš si ho nikdy nevšiml.
Pak jsem objevila ještě něco. E-maily mezi ním a jeho asistentkou Vendulou Němecovou. Mladá, cílevědomá. Zpočátku stroze pracovní zprávy. A pak… i jiné. Fotografie, kterou evidentně zapomněl smazat. Seděli v restauraci, jeho ruka na jejím koleni. Datum: před třemi týdny. V době, kdy byl služebně v Brně. „Je to chytrá holka,“ psala Vendula. „Ale neboj, ničemu nerozumí.“
Led uvnitř mě zazvonil jako tenké sklo.
Vytiskla jsem to podstatné. Ne všechno – jen klíčové nesrovnalosti, ty nejvýmluvnější. Tři stránky. Vložila jsem je do staré pracovní tašky. Flash disk skončil v tajné kapse zimního kabátu.
Pak jsem šla do kuchyně a připravila dokonalou snídani. Omeletu s lanýžovým máslem, kterou miloval. Čerstvý džus. Toust opečený přesně tak, jak měl rád.
Posadil se ke stolu a protáhl se.
„Tak co, vyspala ses, neschopná?“ zavtipkoval.
„Ano,“ usmála jsem se klidně. „Tomáši, kdy se vlastně podepisuje ta smlouva s Němci?“
„V pondělí ráno,“ odpověděl bez váhání. „Večer to oslavíme. Uvidíš, Kláro, konečně začneme žít. Koupím ti tu kožichovou bundu.“
Sliboval mi ji už tři roky. Stejně reálná jako jeho úcta.
„To je skvělé,“ řekla jsem. „Přeju hodně štěstí.“
V sobotu jsem fungovala jako obvykle. Nakoupila jsem, smála se s dcerou Julií Tichýovou, které je pět a která naštěstí ten nešťastný večer trávila u mé sestry. Uvařila jsem oběd. Usmívala jsem se.
A přitom se mi v hlavě skládal plán. Přesný. Chladný. Bez emocí.
Neděle byla tichá. Tomáš ladil prezentace, připravoval se na pondělí. Řekla jsem mu, že jedu pomoct kamarádce se stěhováním. Přikývl, ani se neptal které. Podle něj jsem žádné přátele neměla.
Nejela jsem za kamarádkou. Zamířila jsem do kanceláře Miloslava Tesaře. Pracoval i v neděli, to jsem věděla. Jeho sídlo bylo v business centru na okraji města.
Ostraha mě nechtěla pustit. Řekla jsem, že nesu naléhavé podklady od Tomáše Tkadlce k německému kontraktu. To jméno otevřelo dveře.
Miloslav Tesař seděl za masivním stolem. Když mě uviděl, zvedl obočí.
„Kláro? Co se děje? Je Tomáš v pořádku?“
„Ano, pane Tesaři,“ odpověděla jsem klidně. „Omlouvám se za neohlášenou návštěvu. Potřebuju pět minut. Kvůli osobní záležitosti. Takové, která se vás možná bude týkat také.“
Změřil si mě pohledem. V pátek jsem byla…