Působila jsem jinak než v pátek. Tehdy jsem byla shrbená, nejistá, roztřesená. Teď před ním stála žena s narovnanými zády a klidným pohledem. Miloslav Tesař kývl směrem ke křeslu.
„Posaďte se.“
Zůstala jsem stát. Místo toho jsem otevřela kabelku, vytáhla tři listy papíru a položila je na desku stolu mezi nás.
„Než v pondělí připojíte podpis ke smlouvě, prosím, projděte si tohle,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem. „Je to zjednodušený rozbor finančních toků projektu Logos-Centrum z doby před dvěma lety. Zvýraznila jsem pasáže, kde nesedí čísla. Peníze, které odtekly na fiktivní firmy bez skutečné činnosti. Pokud budete chtít, dodám kompletní výpisy i důkazy o tom, že tyto společnosti jsou napojené na Tomášova bratrance.“
Pomalu si papíry přitáhl k sobě. Nasadil si brýle. Četl. Nejprve se mu ve tváři objevilo zmatení, pak soustředění a nakonec chladný, sevřený vztek. Nebyl hloupý. Viděl přesně to, co jsem viděla já.
„Kde jste k tomu přišla?“ zeptal se tiše.
„Manžel si občas bere práci domů. A já mám vystudované účetnictví,“ pokrčila jsem rameny. „Začalo mě to zajímat.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „A taky vím, že Tomáš jedná o přímém přechodu k vašim německým partnerům, bez vaší firmy, hned po podpisu kontraktu. Už má předběžnou dohodu. Řeší to přes vaši asistentku Vendulu Němecovou. Mají spolu vztah.“
Na stůl jsem položila vytištěný snímek jejich konverzace. Ten, kde se psalo o „chytré holčičce“.
Tesař se zadíval na fotografii, pak na mě. V jeho očích nebylo pohrdání ani lítost. Spíš chladná kalkulace.
„Proč mi to říkáte?“ zeptal se. „Odplata za páteční večeři?“
„Ne,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Nejde o pomstu. Jen o to, že se rozhodujete o klíčovém člověku na základě mylného obrazu. Já vám ten obraz doplňuji. Jak s tím naložíte, je čistě na vás.“
Opřel se v křesle, propletl prsty.
„A co z toho máte vy, Kláro?“
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nechci od vás vůbec nic. Dělám to kvůli sobě. Abych už nikdy neslyšela, že jsem u stolu udělala čtrnáct chyb. Ve skutečnosti jsem udělala jen jednu. A tu právě napravují.“
Otočila jsem se ke dveřím.
„Kláro,“ zastavil mě. „Ty materiály… ukázala jste je ještě někomu?“
Zastavila jsem se a pohlédla na něj.
„Ne. Zatím. Ale mám kopie uložené na bezpečném místě. Pokud by se mně nebo mé dceři cokoli stalo, odejdou automaticky na finanční úřad, státní zastupitelství a také k vašim konkurentům. Rozeslání je nastavené na středu.“
Byla to lež. Dokonale sehraná. Řekla jsem to tak klidně, že přikývl.
„Rozumím. Děkuji za… informace.“
Vyšla jsem ven. Nohy mě nesly samy. Srdce mi tlouklo až v krku, ale v hrudi se led pomalu rozpouštěl. Nezůstala po něm radost. Jen pevný, tichý klid.
Pondělí ráno.
Tomáš odešel z bytu v sedm. Upravený, sebejistý, s aktovkou plnou papírů své domnělé výhry. Políbil mě na čelo.
„Drž palce. Dnes přijdu s dobrými zprávami,“ usmál se.
Čekala jsem. Byt byl tichý. V poledne se rozezněl jeho telefon, zapomenutý na stole. Nezvedla jsem ho. Nechala jsem ho vyzvánět.
Krátce po jedné zazvonil zvonek. Otevřela jsem.
Ve dveřích stál Tomáš. Bez aktovky, bez kravaty. Pleť měl našedlou, pohled nepřítomný, téměř šílený.
Prošel kolem mě, zamířil do kuchyně a těžce se posadil na židli. Upřeně zíral do prázdna.
„Je konec,“ zašeptal.
„Čeho konec, drahý?“ zeptala jsem se klidně a nalila vodu do sklenice.
„Všeho. Smlouvy. Práce. Všeho,“ polkl. „Miloslav… Miloslav Tesař si mě zavolal ještě před podpisem. Na stole ležely… moje vlastní podklady. K Logos-Centru. A ty zprávy… s Vendulou. Ví všechno.“
Podíval se na mě. V očích měl zmatek, vztek i strach.
„Kdo to mohl být? Kdo?! Jen ty… TY!“ vyskočil, židle se s rachotem převrhla. „TY, KRÁVO!“
Vykročil ke mně. Poprvé za deset let manželství jsem neustoupila. Ani jsem nezavřela oči. Podívala jsem se mu přímo do tváře. Beze slov.
Zastavil se. Ruka, zvednutá k úderu, se zachvěla a klesla.
„Proč?“ zachrčel. „PROČ?!“
„Čtrnáct chyb, Tomáši,“ odpověděla jsem tiše. „Tolikrát jsi mě před všemi opravil. Veřejně. Ponižujícím způsobem. A víš, jaká byla ta patnáctá? Tvoje. Myslel sis, že jsem jen reprezentativní doplněk. Vizitka. A někdy na vizitce bývají informace, které bys raději neukazoval.“
Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé. Jako na cizince. Jako na něco děsivého.
„Vyhodil mě,“ hlesl. „Řekl, že pokud hned nepodepíšu dohodu o odchodu a nevrátím všechny úplatky, které dokážu sehnat, předá to policii. Vyhodil i Vendulu. A oznámil všem… všem, že jsem zloděj.“
„Teď už víš, jaké to je,“ řekla jsem klidně. „Když tě veřejně poníží a udělají z tebe neschopného ubožáka.“
Otočila jsem se ke dveřím z kuchyně.
„Kam jdeš?“ ozval se za mnou zlomený hlas.
„Balit,“ odpověděla jsem. „Tvoje věci. Odstěhuješ se. Nebo podám žádost o rozvod hned, a tyhle dokumenty budou její součástí.“