…a nezůstane ti vůbec nic. Ani poslední iluze, že by ses mohl vykoupit u Miloslava Tesaře.
„To si nedovolíš! Tohle je přece můj byt!“ vyhrkl.
„Náš byt,“ opravila jsem ho bez zvýšení hlasu. „Pořízený za trvání manželství. Zákon je v tomhle jasný – polovina připadne mně. A s ohledem na to, že jsi bez zaměstnání a s pošramoceným jménem, soud bez váhání svěří dceru do mé péče. Natrvalo.“
V očích se mu rozlilo prázdno. V tu chvíli mu to došlo. Ne že by prohrál jednu bitvu – on prohrál všechno. A nebyla cesta zpět.
„Kláro… promiň,“ zašeptal. „Choval jsem se hrozně. Já to napravím. Zkusme to znovu, od začátku…“
„Ne,“ zastavila jsem ho. „Žádné další pokusy. Ty jsi mi během jedné večeře napočítal čtrnáct provinění. Já ti dávám jedno jediné. Máš čtyřicet osm hodin, abys sbalil své věci a odešel. Jinak začne válka, ve které nemáš jedinou šanci.“
Odešla jsem z kuchyně, zavřela za sebou dveře ložnice a opřela se o ně zády. Zůstala jsem stát a poslouchala, jak v kuchyni pláče. Tlumeně, bezmocně, s přerývaným dechem.
Necítila jsem vítězství. Ani úlevu. Jen chladné ticho uvnitř sebe. A někde hluboko, téměř neznatelně, se začalo klubat cosi nového. Vědomí vlastní hodnoty. Něčeho, co se nedá koupit ani vynutit.
Odešel za dva dny. Vzal si dva kufry. Neřekl jediné slovo. Při odchodu se na mě jen podíval – tím samým nechápavým pohledem jako tehdy.
Rozvod jsem podala o týden později. Za tři měsíce byl uzavřený. Byt jsme prodali a peníze rozdělili. Moje část stačila na akontaci na malý dvoupokojový byt na okraji města. Bez parket, bez stříbrných příborů. Ale byl můj.
Miloslava Tesaře jsem potkala náhodou asi po půl roce, v kavárně. Seděl sám. Když mě uviděl, krátce přikývl.
„Kláro. Jak se máte?“
„Jde to. Děkuju.“
Chvíli mlčel, pak dodal: „Víte… tehdy jsem vám byl vděčný. Upozornila jste nás na obrovské riziko. A mě osobně jste uchránila před zásadní chybou. Kdyby se ten kontrakt s Němci podepsal, dopadlo by to katastrofálně. Plánoval převést celý projekt jinam.“
„Já vím,“ přikývla jsem.
„Pokud byste někdy uvažovala o práci,“ pokračoval opatrně, „opravdové práci, za odpovídající mzdu… v oddělení kontroly hledám schopnou účetní. Někoho, kdo dokáže vidět i to, co ostatní přehlížejí.“
Podívala jsem se na něj. Pak na své ruce. Už se netřásly.
„Děkuju. Promyslím si to.“
A opravdu jsem si to promyslela. O měsíc později jsem nastoupila. S platem, který byl třikrát vyšší než dřív. Už jsem nebyla jen reprezentativní doplněk. Byla jsem odborník. Člověk, jehož si vážili kvůli schopnostem, ne kvůli dokonale dochucené večeři.
Tomáš Tkadlec se snažil uchytit jinde. Jenže v branži se zprávy šíří rychle. Nakonec se odstěhoval do jiného města. Čím se živí, netuším. A upřímně – ani mě to nezajímá.
Někdy, když chystám večeři jen pro sebe a pro Julii Tichýovou, vzpomenu si na těch čtrnáct chyb. Na ten led, který se ve mně tehdy vytvořil. Už roztál. Ale nezanechal po sobě slabost. Zůstal po něm pevný základ. Takový, na kterém se dá stavět. Něco vlastního. Bez počítání provinění.