— Radko Kovářová, prosím tě, už s tím přestaň. Buď rozumná. Jsi přece účetní, čísla máš v malíčku, tak si to sama spočítej. Vidíš to jasně. Splátka auta nám každý měsíc spolkne třicet tisíc. Hypotéka dalších čtyřicet. Oprava střechy na chatě u mámy vychází minimálně na dvacet tisíc měsíčně — zatéká tam a pokud se to teď neudělá, dům začne hnít. Tak jaké moře? Jaké Maledivy? Na to prostě nemáme. Chceš, abychom žili o suchém chlebu?
Přemysl Válek nervózně přecházel po naší titěrné kuchyni. Rukama máchal tak prudce, až shazoval utěrky z linky. Neustále něco otevíral a zavíral, cinkal hrnky, nalil si vodu do sklenice a vzápětí ji vylil zpátky do dřezu. Oči mi úzkostlivě uhýbaly, jako bych byla kontrolorka z finančního úřadu a ne jeho žena.
Seděla jsem shrbená u stolu a zírala do notebooku, kde zůstala otevřená stránka cestovní kanceláře. Obrazovka zářila tyrkysovým mořem, oslnivě bílým pískem a palmami sklánějícími se nad bungalovy. Nebla to jen hezká fotografie. Byla to moje vysněná představa. Sen, kterého jsem se poslední tři roky držela jako tonoucí stébla.
— Přemku… — ozvala jsem se tiše a snažila se udržet hlas pevný. — Já jsem přece šetřila. Vážně. Neutrácela jsem prémie, nosila jsem si obědy z domu. Brala jsem si bokovky, po nocích jsem dělala uzávěrky pro tři firmy, zatímco ty jsi spal. Na zvláštním účtu mám tři sta tisíc korun. To stačí. Všechno jsem propočítala. Auto může chvíli počkat, chata u tvé mámy se za čtrnáct dní nerozpadne — ten starý eternit ještě drží. Potřebujeme pauzu. Pět let jsme nebyli na pořádné dovolené. Od té doby, co jsme si vzali hypotéku. Ty jsi neustále podrážděný, vybuchneš kvůli maličkostem. Já jsem na pokraji zhroucení, cuká mi oko. Potřebujeme být spolu, připomenout si, že jsme manželé, ne spolubydlící v jednom bytě, kteří jen splácejí dluhy.
— Nejde jen o prachy! — vyštěkl a porcelán v jeho ruce žalostně cinkl o podšálek. — V práci je peklo! Dokončení zakázky, termíny hoří, generální dodavatel nám dýchá na krk. Šéf mě nepustí! Nemůžu si jen tak odjet válet se někde u vody, když všechno hoří. Vyrazí mě a pak můžeš zapomenout nejen na Maledivy, ale i na splátky hypotéky!
— Ale minulý týden jsi přece říkal, že je klid… že je projekt hotový…
— Situace se změnila! — skočil mi do řeči, celý rudý. — Investor přišel s novými požadavky. Předělávky. Hotovo. Téma uzavřeno. Letos žádné moře nebude. Na květnové svátky zajedeme k mámě na chatu, pomůžeme na zahradě, opraví se skleník, uděláme grilovačku. Vzduch, příroda, les hned za plotem. Co víc chceš?
— Já na chatu k tvé mámě jezdit nechci… — zašeptala jsem a horké slzy se mi rozkutálely po tvářích. — Já si tam neodpočinu. Já tam makám od rána do večera. Pleju, ryju, vařím pro celé příbuzenstvo. Já chci k moři. Chci ležet a nedělat vůbec nic.
— A koho zajímá, co chceš ty! — praštil pěstí do stolu tak silně, až to zadunělo. — Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe. Pořád „já chci, já chci“. A mimochodem — čeká mě pracovní cesta. Narychlo. Do Ostravy. Na čtrnáct dní. Kontroly vrtů. Rozkaz shora. Takže budeš doma a nebudeš remcat. A ještě něco — z toho tvého „maledivského“ účtu mi pošli peníze. Na letenky a hotel.
— Proč? — vykoktala jsem. — To přece platí firma.
— Firma to proplatí až zpětně. Na základě účtenek. Teď musím zaplatit ze svého. Hotely jsou tam drahé, čtyři hvězdy, reprezentace, večeře s partnery… Nebudu přece jíst instantní polévku před vedením. Musím vypadat reprezentativně.
— Kolik? — zeptala jsem se zlomeně, s pocitem, že se mi něco uvnitř trhá.
— Dvě stě. Dvě stě tisíc.
— Dvě stě tisíc?! — zalapala jsem po dechu. — Přemysle, to jsou dvě třetiny mých úspor! To jsou moje peníze na dovolenou!
— Vrátím ti je. Vždyť jsem to říkal. Všechno do koruny mi proplatí, ještě dostanu diety navíc. Ty snad nevěříš vlastnímu manželovi? Člověku, se kterým žiješ?
Díval se na mě s takovou výčitkou a uražeností, až se ve mně ozvala hanba.
Vždyť on jede pracovat. Do zimy, pryč od domova. Kvůli nám. A já tady řeším nějaký písek a moře.
Poslala jsem mu peníze. Dvě stě tisíc korun. Prsty se mi třásly, když jsem stiskla tlačítko „odeslat“.
Věřila jsem mu. Deset let jsme byli spolu. Byl mou oporou, mým zázemím. Občas prudký, občas až přehnaně šetrný, ale spolehlivý. Nikdy mě zásadně nezradil.
Druhý den odjel.
Balila jsem mu kufr.
— Nestýskej se, Radunko! — prohodil vesele, když si oblékal kabát. Voněl drahým parfémem Dior Sauvage, který jsem mu koupila k Vánocům, i když jsem tehdy šetřila sama na sobě. — Budu volat. Ale znáš Ostravu… signál nic moc, vrtání, haly, všechno daleko od sebe. Tak se nelekej, když budu občas nedostupný.
— Dávej na sebe pozor, — řekla jsem a upravila mu šálu. — A pořádně se oblékej. Je tam zima, klidně může ještě sněžit.
— Jasně. Vzal jsem si termoprádlo.
— A proč máš v kufru plavky a š…