„…orty?“ dořekla jsem nevěřícně a vytáhla z boční kapsy kufru plážové kraťasy s palmami.
Přemysl na okamžik zaváhal. Bylo to sotva postřehnutelné, ale znala jsem ho dost dlouho na to, abych si toho všimla. Hned nato se však usmál a mávl rukou, jako by šlo o maličkost.
„Ale to… v hotelu máme bazén,“ vysvětlil lehkým tónem. „Vyhřívaný. A taky saunu. Po večerech si tam s chlapama trochu odpočineme, víš jak, po mrazu si prohřát kosti.“
Znělo to rozumně. A já, hloupá a důvěřivá, jsem jen přikývla.
Pak odešel.
Zabouchly se dveře a s nimi zmizel i on — s velkým šedým kufrem na kolečkách, do kterého si zabalil nejen oblečení, ale i moje peníze a moje sny o dovolené, na kterou jsem se těšila celé roky.
Byt se ponořil do ticha. Takového toho tíživého, které hučí v uších.
Zůstala jsem sama. V přidušeném, zaprášeném městě, kde jaro existovalo jen v kalendáři a za okny se rozlévala šedá břečka rozbředlého sněhu a bláta.
Fungovala jsem jako stroj. Ráno práce, večer návrat do prázdného bytu. Ohřát večeři, sednout si na gauč, pustit seriály o dokonalých životech cizích lidí. Luxusní byty, úsměvy, lehkost bytí.
Mně bylo prázdno. A osaměle tak, že to fyzicky bolelo.
Jednoho večera jsem to nevydržela a rozhodla se zavolat sestře — Julii Vysokýové.
Julie byla můj pravý opak. Já tmavovláska, klidná, spíš domácí typ, účetní, co má ráda řád. Ona zářivá blondýna, modelka a influencerka, věčně na cestách, na večírcích, v náručí nových známostí. O pět let mladší, ale chovala se, jako by jí bylo sotva sedmnáct.
Nikdy jsme si nebyly extrémně blízké — příliš rozdílné světy — ale pořád to byla moje sestra. Pomáhala jsem jí, když studovala, půjčovala peníze, vytahovala ji z průšvihů. Krev je krev.
Vytočila jsem její číslo.
„Volaný účastník je dočasně nedostupný nebo se nachází mimo signál.“
Divné. Julie byla pořád online. Doslova žila v telefonu. Každých pár minut nové stories: „Jím salát“, „Jedu taxíkem“, „Koupila jsem si rtěnku“.
Otevřela jsem její profil na sociálních sítích. Poslední příspěvek byl starý týden — přesně z dne, kdy Přemysl odjížděl.
Fotka kufru. Růžového, okázalého, nepřehlédnutelného. A popisek: „Přípravy na cestu snů! Uhodnete kam? Nápověda: je tam vedro! Tajná mise! Trip Dream Secret“
Pokrčila jsem rameny. Mladá krev. Třeba ji zase nějaký ctitel vezl do Dubaje.
Uplynul týden.
Přemysl se ozýval sporadicky. Jednou za dva dny. Vždycky krátce: „Nestíhám, porada, špatný signál.“
Jeho hlas mi ale neseděl. Byl až podezřele veselý, živý, plný energie. Rozhodně ne hlas unaveného chlapa, co mrzne někde na stavbě. A v pozadí… zvuky. Ne hučení kanceláře ani svištění větru.
Byl to jemný, pravidelný šum.
Jako moře.
A hudba. Tlumená, rytmická, s latinskoamerickým nádechem.
„Přemysle, co to hraje? Kde jsi?“ zeptala jsem se.
„Cože? To… rádio v autě!“ zasmál se. „Jedeme na vrt, řidič si pustil šanson.“
„A ten hluk?“
„Vítr! Vždyť ti říkám, Ostrava, tady fouká, že tě to skoro shodí ze schodů! Hele, Radko, musím končit, signál padá!“
Ozvalo se pípnutí. Konec hovoru.
V pátek večer jsem nemohla spát. Něco mě svíralo u srdce. Nejasná úzkost, která nešla zahnat.
Seděla jsem v kuchyni s hrnkem už dávno studeného čaje a bezmyšlenkovitě projížděla feed zakázané sociální sítě — přes VPN, samozřejmě.
Jídlo, kočky, děti spolužáků… nuda.
A pak—
V horní části obrazovky se mihlo upozornění. Objevilo se a zmizelo.
„Julie Vysokýová vás označila na fotografii.“
Srdce mi poskočilo.
Označila mě? Teď?
Klikla jsem na oznámení. Fotka se načítala pomalu, internet zlobíl.
Nejdřív oslnivá modř — nebe.
Pak tyrkys. Oceán.
Bělostný písek.
A lidé.
Byla to pláž. Ta pláž. Přesně ta, kterou jsem znala z katalogu cestovní kanceláře. Maledivy. Poznala jsem ji okamžitě — sklon palmy, molo v dálce. Hotel Paradise Island. Ten, jehož fotografie jsem si dokázala vybavit nazpaměť.
V popředí ležela Julie na pruhovaném lehátku. Na sobě měla rudé mikro-bikiny, sotva něco zakrývající. Obří sluneční brýle, v ruce koktejl s deštníčkem. Opálená do čokoládova, zářící štěstím.
A vedle ní…
Vedle ní seděl muž. Obepínal ji kolem pasu chlupatou rukou. Na zápěstí měl hodinky Casio.
Ty hodinky, které jsem mu před pěti lety koupila k narozeninám.
Plážové kraťasy s palmami.
Přemysl Válek. Můj manžel.
Ten, který měl být „v Ostravě, v mrazu, na vrtu, zachraňovat republiku“.
Usmíval se tak, jak se na mě neusmál už roky. Široce, zamilovaně. Díval se na ni s výrazem, který patří jen někomu, po kom toužíš.
Popisek pod fotkou: „Štěstí má rádo ticho… ale tohle si nemůžu nechat pro sebe! Můj milovaný mi splnil sen! Můj tygr! Můj hrdina! Díky za ráj! Maldives Love MyMan Vacation SisterSorryNotSorry“
A hashtag SisterSorryNotSorry.
Označila mě přímo na jeho tváři.
To nebyla náhoda. Byla to rána. Záměrná, přesná. Vzkaz: „Vyhrála jsem. Jsem lepší. Mladší. Krásnější. A ty jsi jen ta, co to celé zaplatila.“
Zírala jsem na obrazovku a svět se mi rozplýval před očima.
Můj manžel.
Moje sestra.
A moje peníze.
Těch dvě stě tisíc korun, které jsem tři roky odkládala, šetřila na každé maličkosti, odpírala si i obyčejné punčochy.
Ukradli mi sen.