Ukradli mi víc než dovolenou. Vzali mi kus existence.
„Ty si žádný odpočinek nezasloužíš, zůstaň doma.“
„Jsi sobec.“
„Na nic nejsou peníze.“
Věty, které mi Přemysl Válek měsíce opakoval, se mi teď vracely jako ozvěna v prázdném sále. Každé slovo se měnilo v posměšný smích. Lhal mi bez mrknutí oka, díval se mi přímo do tváře – a přitom už si nejspíš v duchu představoval, jak roztírá opalovací krém po zádech Julie Vysokýové.
Tělo se mi začalo nekontrolovatelně chvět. Nejprve jemně, skoro neznatelně. Pak silně, jako při zimnici. Hrnek mi cinkal o zuby.
Rozběhla jsem se na toaletu a bylo mi zle.
Studená voda mi stékala po obličeji, když jsem se nad umyvadlem snažila nadechnout. Zvedla jsem hlavu a podívala se do zrcadla.
Stála tam žena s popelavou pletí, zarudlýma očima a drobnými vráskami kolem rtů. Unavená, ošlehaná životem. Prostě „stará bába“.
A tam někde daleko byla Julie. Svěží, mladá, bezstarostná. Pevné tělo, lehký smích.
Samozřejmě. Proč by chtěl mě? Se starostmi, hypotékou, s chatou mojí mámy, se zodpovědností. S Julií je zábava. S Julií je oslava.
A účet za tu oslavu platila Radka Kovářová.
Vrátila jsem se k počítači. Ruce se mi pořád třásly, ale hlava… ta byla najednou zvláštně klidná. Ostrá. Ledová.
Udělala jsem screenshot. Pak další. Uložila jsem fotky.
Zapnula jsem nahrávání obrazovky a projela celý Juliin profil. Nebyla tam jen ta jedna fotka. Další „stories“: šampaňské v business třídě, hotelový pokoj s labutěmi z ručníků, Přemysl, jak ji nese v náručí do tyrkysové vody.
Potom jsem se přihlásila do internetového bankovnictví.
Kontrola účtů.
Úvěr na auto – jeho milovaný Land Cruiser – byl napsaný na mě. Zbývalo doplatit osm set tisíc korun. On sice posílal peníze, ale dlužníkem jsem byla já.
Hypotéka byla společná. On hlavní dlužník, já spoludlužník.
A karta, na kterou jsem poslala dvě stě tisíc… zůstatek nula. Peníze odešly cestovní kanceláři TezTour.
Seděla jsem v temné kuchyni a tiše brečela. Obličej zabořený do utěrky, abych nevzbudila sousedy.
Uvnitř mě něco definitivně skončilo. Ta důvěřivá, laskavá Radka, která věřila na rodinu a lásku, byla pryč.
Místo ní se narodila jiná žena. Tvrdá. Nemilosrdná. Přesná.
Ráno jsem se probudila jako někdo cizí.
Slzy byly pryč. Zůstala jen studená, černá nenávist. A potřeba zničit. Rozdrtit.
Zatímco oni si tam v ráji popíjeli koktejly za moje peníze a smáli se mi do obličeje. „Hlupák není mamut,“ že?
Dobře tedy.
Já vám ten ráj zařídím. Připravím vám takovou Ostravu, že vám bude zima i na rovníku.
Přemysl ale zapomněl na jednu maličkost. Nenápadnou, leč zásadní.
Generální plnou moc k autu.
Sepsal ji na mě před rokem, když odjížděl na dlouhou pracovní cestu na sever. „Aby sis mohla vyřídit pojistku, technickou, nebo kdyby bylo potřeba auto prodat, kdyby náhodou hořelo,“ říkal tehdy. Platnost tři roky. Včetně práva prodeje.
Auto bylo jeho modlou. Toyota Land Cruiser 200. Černý obrněnec. Leštil ho jak svátost.
Oblékla jsem se. Kalhotový kostým, podpatky, rudá rtěnka – lekce od Julie, styl „na truc“.
Vzala jsem všechny doklady: technický průkaz (měl ho doma), osvědčení o registraci, plnou moc. A náhradní klíče – ty byly vždycky u mě.
A vyrazila jsem do výkupního salonu na „Trade‑in“, kde pracoval můj bývalý spolužák Michal Švec.
„Michale, ahoj. Potřebuju rychle prodat Kruzák.“
Vyšel ven s vapem v ruce, obhlédl auto a uznale hvízdl.
„Ty jo, Radko! To je dělo. Co se děje? Přemysl o tom ví? Vždyť on to auto zbožňuje.“
„Přemysl…“ udělala jsem dramatickou pauzu. „Přemysl odletěl narychlo na Maledivy. Potřebuje peníze. Má tam… potíže. Dluhy z karet.“ Když už lhát, tak pořádně.
Michal vytřeštil oči.
„Tak to se stává. Jdeme na to. Máš plnou moc?“
„Generální.“
„Půjde to rychle, ale cena bude nižší než trh. Salon si musí něco nechat.“
„Je mi to jedno. Hlavně dnes. Hotově.“
„Čtyři miliony.“ Tržní cena byla pět a půl.
„Beru.“
Za dvě hodiny jsem vyšla ven s těžkou taškou. Uvnitř byly čtyři miliony korun v hotovosti.
Ta váha byla zvláštní. Nejen fyzická. Byla to tíha odplaty.
Zajela jsem do banky. Okamžitě jsem splatila úvěr na auto – osm set tisíc. Do ruky jsem dostala potvrzení o úplném splacení.
Zbylé tři miliony dvě stě tisíc jsem uložila na svůj osobní účet vedený na rodné jméno, které jsem si po svatbě naštěstí nenechala změnit. Přemysl k němu neměl žádný přístup.
Pak jsem se vrátila domů.
Objednala jsem stěhovací taxi.
Sbalila jsem všechny Přemyslovy věci. Do posledního kusu. Obleky, sbírku rybářských prutů za cenu malého auta, herní konzoli, notebook, jeho oblíbený hrnek.
Všechno skončilo v krabicích.
Kurýr se zeptal: „Kam to povezeme?“
„Morava, obec Hnojice, ulice Hlavní 1. Pro Věru Navrátilovou,“ odpověděla jsem klidně. „Jeho matku.“
Ať má maminka radost. Vždyť chtěl „vzduch a přírodu“.
Potom jsem zavolala zámečníka.
„Potřebuju vyměnit zámky. Hned. Dejte tam Guardian, ten nejdražší. A alarm.“
„Vloupání?“ zeptal se soucitně.
„Skoro. Máme tu škůdce. Krysy.“
Jenže tím to nekončilo. To nejlepší teprve mělo přijít.
Znala jsem heslo k jeho e‑mailu. Bylo trapně jednoduché – datum mého narození… a právě v tu chvíli jsem zapnula počítač a otevřela jeho poštu.