Ironie osudu, chtělo by se říct.
Otevřela jsem jeho e‑mailovou schránku. Mezi běžnými zprávami jsem rychle našla potvrzení od cestovní kanceláře. Vouchery, elektronické letenky, rezervace hotelu Paradise Island Resort & Spa – všechno hezky pohromadě, jako na podnose.
Neváhala jsem a zavolala přímo do hotelu. Angličtinu ovládám bez problémů, roky jsem překládala smlouvy, takže mě nic nezaskočilo.
„Good afternoon. This is Mrs. Radka Kovářová. I need to speak with the manager immediately,“ oznámila jsem klidným, zdvořilým hlasem.
Spojili mě téměř okamžitě.
„Prosím vás, došlo k velmi vážnému omylu,“ pokračovala jsem už věcně. „Můj manžel, pan Přemysl Válek, je momentálně u vás ubytovaný – bungalov číslo 105 – s jistou ženou. Problém je v tom, že celou dovolenou zaplatil kradenou firemní kartou. Jsem hlavní účetní společnosti, transakci jsem musela zablokovat a podat hlášení. Banka stáhne prostředky nejpozději do hodiny. Doporučuji vám je okamžitě vystěhovat, pokud nechcete mít potíže s policií.“
Na druhém konci bylo slyšet, jak se manažer doslova zakuckal.
„Oh… madam, to je velmi závažné. Ihned to prověříme.“
„Prověřte,“ odvětila jsem chladně. „A vyřiďte mu vzkaz: Sleva skončila. Radka.“
Neuplynula ani hodina a v aplikaci banky mi vyskočilo upozornění. Pokus o stržení částky ve výši dvou tisíc dolarů byl zamítnut. Hotel se snažil peníze zablokovat, marně.
A pak… to začalo.
Telefon se rozdrnčel. Volal Přemysl.
Nezvedla jsem.
Za chvíli znovu – tentokrát Julie Vysokýová.
Ani tentokrát jsem nereagovala.
Následovala lavina zpráv, jedna za druhou.
Přemysl:
„Radko, co se sakra děje?! Karta nefunguje! Vyhazují nás z pokoje! Chtějí hotovost! Co jsi to provedla?! Já u sebe nemám ani korunu!“
Přemysl:
„Zvedni to, ty krávo! Vyhodili nás na pláž s kufry! Je tu čtyřicet stupňů! Julie brečí!“
Julie:
„Radko, ty ses urazila? Vždyť to není, jak si myslíš! My se fakt potkali náhodou! Nic mezi námi nebylo! Nedělej nám ostudu! Pošli peníze, nemáme ani na loď na letiště! Umřeme tady!“
Přemysl:
„Jaká že prodej auta?! Volal mi Michal Švec! Ty jsi prodala můj Cruiser?! Zbláznila ses?! To je moje auto! Až se vrátím, zabiju tě!“
Četla jsem to a smála se. Hlasitě, hystericky, až jsem dostala škytavku.
„Urazila?“ „Náhodou?“ Ve stejném bungalovu?
Odeslala jsem jim jedinou fotografii. Ten samý screenshot z Juliiných stories.
Pod to jsem připsala:
„Štěstí má rádo ticho. Tak si to ticho užijte. A pěšky do Ostravy. Auto bylo prodáno na základě plné moci, peníze šly na rodinné potřeby – tedy na můj morální odškodný. Vaše věci jsou u maminky. Zámky vyměněny. Žaloba podaná. Adiós, amigos.“
Přemysl se objevil zpátky doma až za tři dny.
Musel si půjčovat od známých, kterým celou dobu vyprávěl pohádky o Ostravě a teprve teď zjistili pravdu. V hotelu je nechali sedět celý den v lobby, než se mu podařilo někoho uprosit o převod kryptoměny.
Dorazil vzteklý, spálený do puchýřů – opalovací krém byl zjevně luxus, který si nemohl dovolit – a absolutně bez peněz.
Začal mlátit do mých dveří.
„Otevři! To je můj byt! Dám tě k soudu!“
„Byt je na hypotéku a já už podala návrh na vypořádání,“ odpověděla jsem klidně přes zavřené pancéřové dveře. „Tvůj podíl je dluh vůči bance. Bydlet tady nebudeš. A mimochodem, mám soudní zákaz přiblížení.“
Byla to lež. Ale vedle mě stál strážník Stanislav Matoušek, soused odnaproti, s obuškem v ruce.
„Jděte pryč, pane,“ pronesl klidně. „Nedělejte problémy, nebo vás zavřu na patnáct dní.“
Přemysl ještě chvíli kopal do dveří, pak si odplivl a zmizel.
Rozvod byl hlučný, špinavý a plný emocí.
Auto se snažil napadnout u soudu. Křičel, že jsem mu ukradla majetek.
Soudkyně si ale v klidu prošla papíry.
„Notářská plná moc?“
„Ano.“
„Platná?“
„Ano.“
„Oprávnění k prodeji?“
„Ano.“
„Peníze použity na splacení úvěru na totéž vozidlo, osm set tisíc?“
„Ano. A zbytek?“
„Na potřeby rodiny,“ řekla jsem bezelstně. „Jídlo, energie… a léky. Ze stresu jsem měla nervové zhroucení.“
Prokázat opak nedokázal. Účtenky neměl.
Se sestrou už nemluvím.
Rodiče – maminka v šoku, tatínek s rukou na srdci – se nás pokoušeli usmířit.
„Radko, vždyť je to Julinka! Je mladá, hloupá! Nevěděla, co dělá! Přemysl ji svedl! Odpusť jí! Už se rozešli, ona trpí!“
„Já žádnou sestru nemám,“ utnula jsem to. „Ta, kterou jsem měla, je mrtvá. Tahle žena je mi cizí.“
Julie mimochodem Přemysla opustila hned po návratu. „Chudák bez auta a bytu mě nezajímá,“ prohlásila. Už má nového sponzora a fotí se v Dubaji. Bůh jí buď soudcem.
A já?
Vzala jsem těch dvě stě tisíc, které jsem mu nedala, a k tomu tři miliony z prodeje auta.
A koupila jsem si dovolenou.
Maledivy. Stejný hotel. Vedlejší bungalov. Dražší. S vlastním bazénem.
Sama.
Teď sedím na lehátku, popíjím piña coladu a dívám se na tyrkysovou hladinu.
Léčí to. Opravdu.
Dýchám z plných plic.
Jsem svobodná. Mám finanční rezervu. A už nikdy nedovolím žádnému muži rozhodovat o tom, jestli si odpočinek zasloužím.
Zasloužím si všechno.