— Jakou polovinu?! — vyjela Markéta Havelková rozhořčeně. — Radomíre, tenhle byt jsme pořídili z peněz za prodej toho předchozího, a na ten první přispěli moji rodiče!
— Jenže koupený byl už během manželství! A mimochodem, i tvoje auto do toho spadá! — odsekl Radomír Jelínek.
— Dobře víš, že auto jsem platila ze svého!
— To vím. A co jako? — zamračil se a v duchu cosi počítal. — Navrhuju dohodu. Vyplatíš mi polovinu hodnoty auta a já se vzdám nároků na byt.
— Přestaň, níž už snad ani klesnout nejde! — vybuchla Markéta.
— Mám na to právo! — zvýšil hlas Radomír. — A o svá práva budu bojovat!
— Aspoň se tvář, že jsi člověk!
— Jsem člověk a nestydím se za to! — prohlásil pateticky.
— To mi chceš říct, že jsi pyšný na to, co už jsi předvedl? — zavrtěla hlavou.
— Potřeboval jsem si to ověřit a ověřil jsem si to! I to bylo moje právo! — utrousil povýšeně. — A teď chci polovinu bytu.
— Vždyť jsme se dohodli, že když ti dám polovinu ceny auta — mého auta, zdůrazňuju — na byt sahat nebudeš!
— Jen pokud je to černé na bílém! — ušklíbl se křivě. — Jinak mi to nedokážeš.
— Radomíre, apeluju na zbytky tvého svědomí!
— S polovinou bytu bude moje svědomí naprosto klidné! — jeho úsměv se ještě rozšířil.
— Takže po dobrém to nepůjde? — Markéta lehce sklonila hlavu a zadívala se na bývalého manžela zpod obočí.
— Mám na ten majetek nárok! A dostanu ho!
— Ptám se tě naposledy: chceš prorazit úplné dno, nebo se ještě dokážeš zachovat jako člověk?
— Ale no tak, klidně mi ještě vyhrožuj! — rozesmál se. — U soudu se ukáže, kdo z nás je dno a kdo si hraje na slušného!
Moc koukáš na televizi! V těch tvých seriálech není ani zrnko pravdy!
Skutečný život tě naučí být poslušnou manželkou! Pokud se na tebe vůbec někdo ještě podívá!
— Teď poslouchej ty, ptáčku, — Markéta se narovnala a koutky úst se jí zvedly do klidného úsměvu. — Zpíval jsi hezky, ale zapomněl jsi na jednu věc. Jsi obyčejný řidič, byť dálkový, zatímco já mám dvě vysoké školy a spoustu známých. A mezi nimi i právníky.
A ano, radila jsem se. Chtěla jsem se domluvit slušně, ale jestli ses rozhodl jít silou, čeká tě peklo.
Markéta a Radomír se znali už od raného mládí. Byl sice o tři roky starší, jenže dospívajícím dívkám bývají vrstevníci málo zajímaví. Pohybovali se ve stejné partě a byli dlouho jen kamarádi.
Možná právě proto, že se znali tolik let, se mezi nimi časem objevilo něco hlubšího než přátelství. Sotva Markéta dokončila univerzitu, neváhali a vzali se.
Vystudovala účetnictví, což byla žádaná specializace, jenže čísla, tabulky a uzávěrky jí k srdci nikdy nepřirostly. Práci v oboru by sice sehnala, ale cítila, že její místo je jinde.
A nejspíš by se s tím smířila, kdyby se neobjevila jiná možnost.
— Podívej, — nadhodil jednou Radomír, když řešili, co dál, — jezdím kamionem. Tři týdny jsem pryč, jeden doma. Tady by ses nudou zbláznila.
Mluvil jsem s holkami z logistiky. Berou slušné peníze. Dokud budu na cestách, můžeš studovat. A pak mi budeš sama plánovat trasy!
— Vždyť je to na pět let! — zamračila se Markéta.
— A co má být? — pokrčil rameny. — Aspoň se nebudeš nudit, mně se bude líp vracet domů a ještě pochopíš, jak náročnou práci dělám.
Markéta se tedy pustila do studia mezinárodní logistiky a po dokončení školy se začala poohlížet po práci v oboru, aniž by tehdy tušila, jak zásadně jí tahle volba změní celý další život.