Postupně získávala praxi a jistotu. Nejprve se rozloučila s klasickou kanceláří a přešla na práci z domova, což jí dalo větší volnost. Po čase si přibrala ještě spolupráci s další firmou, ale ani to jí dlouho nestačilo. Nakonec se rozhodla jít vlastní cestou. Založila si živnost a sama propojovala klienty s dopravci, vyjednávala podmínky a z provizí si dokázala vydělat víc než slušné peníze.
Mezitím už bylo manželství s Radomírem pět let realitou.
„Markétko, neměli bychom si už pořídit miminko?“ nadhodil jednou Radomír mezi řečí.
„A kde ho budeme vychovávat?“ pousmála se. „Na vlastní byt jsme si ještě nenašetřili.“
„Aspoň budeme mít motivaci,“ zasmál se.
Do debaty se ale brzy vložili i Markétini rodiče.
„Víš, dceruško,“ začala maminka opatrně, „spořili jsme s tátou na chalupu. Jenže čím víc o tom přemýšlíme, tím méně se nám chce někam jezdit, starat se o zahradu a opravovat střechu.“
„Rozhodli jsme se, že ty peníze dáme vám,“ doplnil otec. „Mohli byste si pořídit dvoupokojový byt.“
„Mami, tati…“ Markéta byla zaskočená. „Vždyť nevyděláváte žádné závratné částky. Kde jste tolik vzali?“
„Šetřili jsme roky,“ usmála se maminka. „Sen o chatě byl hezký, ale teď už nás neláká.“
Nakonec koupili byt ve starší zástavbě, který si žádal rekonstrukci. Nebyla to žádná novostavba, ale díky Markétiným příjmům a Radomírově výplatě zvládli alespoň základní opravy. A krátce nato se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Eliška.
„To je můj dar shůry,“ rozplýval se Radomír. „Přál jsem si, snažil se a byl jsem odměněn.“
Markéta si v duchu pomyslela, že byt zaplatili hlavně její rodiče, ale nahlas to neřekla. Důležité bylo, že čerstvý otec zářil štěstím.
Ani miminko v náručí pro ni neznamenalo konec práce. Logistika zůstala její profesí. Měla už vybudovanou stálou klientelu, lidé jí volali, radili se, spoléhali na ni. Samozřejmě, malé dítě vyžadovalo čas i energii, a tak hledala řešení. Vzpomněla si na spolužačku Renatu Tichýovou a navrhla jí spolupráci.
Renata tehdy seděla v zaměstnání, kde sotva přežívala z výplaty na výplatu, a neměla odvahu odejít na volnou nohu. Nabídku přijala s nadšením.
Roky plynuly. Když bylo Elišce sedm, narodila se druhá dcera Adéla. Markéta s Renatou mezitím rozšířily podnikání natolik, že bylo potřeba posily, a tak přetáhly z konkurenční firmy Gabrielu Švecovou.
Podle osvědčeného scénáře Markéta zvládala práci i s Adélou na ruce a zároveň se věnovala výchově Elišky. Nudit se rozhodně neměla kdy. Všechno stálo hlavně na ní. Radomír dál brázdil republiku jako dřív. Když byl doma, nějak pomohl, ale spíš symbolicky – domácnost nikdy nebyla jeho parketa a Markéta s jeho velkou pomocí ani nepočítala.
Občas si dopřála večer bez dětí, nechala holky s tatínkem a vyrazila za kamarádkami. Častěji je ale po cestě odvezla k vlastní sestře, Tereze Kubíkové.
Dvoupokojový byt byl fajn, jenže ve chvíli, kdy člověk ví, že by mohl dosáhnout na tři pokoje, začne se i ten stávající zdát těsný. A tak zabraly. Pořádně.
„Radomíre, to je neuvěřitelná náhoda!“ vyhrkla Markéta jednoho dne. „Moje sestra Tereza si koupila byt v novém domě. Třípokojový!“
„Tak jí pogratuluj,“ zamumlal Radomír, rozvalený po návratu z trasy.
„Zjistila jsem, že byt pod ní ještě není prodaný,“ pokračovala nadšeně.
„A?“ nechápal.
„Co kdybychom ho koupili? Bydleli bychom přímo pod ní, mohli bychom si navzájem pomáhat, děti by u tety mohly přespat…“ usmála se významně. „Ještě přece nejsme staří.“
Radomír se na okamžik zamyslel a jeho výraz naznačoval, že o té představě teprve začíná uvažovat.