Radomír si to nakonec v hlavě převrátil a uznale pokývl.
„Vlastně… to dává smysl.“
Později z toho dělali legraci.
„Vybouráme strop, protáhneme tam točité schodiště a budeme mít mezonet pro početnou a šťastnou rodinu,“ smál se.
„Jestli nám to někdo vůbec povolí,“ utrousil tehdy Radomír tónem, z něhož bylo cítit, že tak těsné sousedství ho úplně nenaplňuje.
Jenže rozhodnutí už padlo. Byt koupili a točité schodiště zůstalo navždy jen v kolonce vtípků, ke kterým se občas vraceli.
Když bylo Adéle pět let a Elišce dvanáct, stalo se něco, co definitivně rozbilo to, čemu se dosud říkalo rodina.
Radomír se právě vrátil z nepříliš vydařené trasy a třetí den v kuse „slavil řidiče“, jak tomu s oblibou říkal, tedy byl notně pod parou. Markéta si mezitím pozvala kolegyně z práce a v kuchyni uspořádala cosi jako malý domácí večírek.
U stolu seděli čtyři lidé, povídali si a čas plynul v uvolněné náladě. Radomír se rozpovídal o jedné příhodě, přičemž si realitu trochu přibarvil. Markéta se zasmála a spontánně ho opravila.
„Ale prosím tě, takhle to přece nebylo,“ řekla lehce a začala líčit, jak se to odehrálo doopravdy.
Běžná situace. Jenže Radomírova reakce byla naprosto nečekaná.
„Ty mě budeš přerušovat? Kdo je tady pánem domu? Jak si vůbec dovoluješ mi zavírat pusu? Kdo si myslíš, že jsi?“
Markéta byla drobná, štíhlá žena, sotva pětapadesát kilo živé váhy. Když do ní Radomír strčil, sjela ze stoličky a narazila do zdi. On vyskočil a v návalu zuřivosti se rozmáchl, jako by chtěl kopnout do ležící, v tu chvíli už bezvládné manželky.
Zareagovala Gabriela Švecová. Nedávno se sama vymanila ze vztahu s tyranem, a tak neváhala ani vteřinu. Popadla stoličku a s plnou silou ji rozbila o Radomírova záda. Ten se sesunul k zemi a ztratil vědomí.
Renata Tichýová s Gabrielou okamžitě zvedly Markétu, vzaly holky z dětského pokoje a utekly o patro výš k Tereze Kubíkové.
Ráno se Radomír dopotácel ke dveřím bytu Markétiny sestry s kyticí v ruce. Omlouval se, mluvil o zatemnění mysli, špatném stavu a alkoholu. Možná na tom něco bylo, protože dřív si nikdy nedovolil na Markétu ani zvýšit hlas. Tentokrát však překročil hranici.
„Oznámení na tebe nepodám jen proto, že nechci dcerám zničit budoucnost,“ řekla mu klidně. „Eliška chce jednou pracovat u policie. Ale žít s tebou už nebudu. Chci rozvod, a nic jiného nepřipadá v úvahu.“
Ještě ten večer si sbalil věci a odjel na další trasu. Když se po dvou týdnech vrátil, byl to úplně jiný člověk. Nadávky a výhrůžky z něj padaly bez přestání, a mířily nejen na Markétu, ale i na děti.
První den ji to ochromilo. Pak si začala všechny jeho výlevy v klidu nahrávat. Když už ne pro policii, tak alespoň jako páku, kdyby bylo potřeba ho zkrotit.
Rozvod proběhl překvapivě rychle. Radomír však odmítl z bytu odejít.
„Ani náhodou! Jsem tady přihlášený a při rozvodu mi patří polovina!“
„Jaká polovina?“ rozčílila se Markéta. „Tenhle byt jsme koupili z peněz za předchozí a na ten dali finance moji rodiče!“
„Jenže byl koupený za manželství,“ odsekl. „A tvoje auto taky.“
„Auto jsem si koupila ze svého, to přece víš.“
„Vím,“ zamyslel se. „Tak platí dohoda. Vyplatíš mi polovinu ceny auta a já si na byt dělat nárok nebudu. Taky jsem celou dobu pracoval a nosil výplatu domů.“
Markéta auto prodala, peníze poctivě rozdělila a chystala se je předat bývalému manželovi.