Bývalému manželovi chtěla Markéta Havelková peníze předat osobně, jenže Radomír Jelínek byl znovu pryč na služební cestě.
„Dej to Lukášovi Vackovi, on mi to po návratu přepošle,“ ozvalo se jí do telefonu.
„Stejně dobře bych ti je mohla dát rovnou já,“ odvětila chladně.
„Znám tě. Pak bych z tebe ty peníze už nikdy nedostal,“ ušklíbl se.
Lukáš byl jejich společný známý, roky se vídali, jezdili na výlety, trávili spolu oslavy. Rodiny se navštěvovaly, důvěra byla samozřejmostí. Markéta mu tedy hotovost předala, jen si vyžádala potvrzení.
„Markéto, prosím tě, jaké potvrzení?“ zasmál se Lukáš. „Vždyť jsme kamarádi. Radomírovi to dám, jakmile se ukáže.“
Peníze mu dala. A byla to chyba. Jakmile se Radomír vrátil, okamžitě volal a požadoval částku za auto.
Lukáš se zatvářil naprosto nevinně a tvrdil, že žádné peníze nikdy neviděl a o ničem neví.
Podruhé Markéta zaplatila znovu, tentokrát si vše nechala potvrdit písemně. Udělala to jen proto, aby se konečně vzdal nároků na byt a dal jí pokoj.
Už dřív si ze zvědavosti spočítala, kdo jejich domácnost vlastně táhl. Vyšlo jí, že převážně ona.
Ano, Radomír pracoval a vozil domů výplatu. Jenže měl slabost pro luxusní věci, drahý alkohol a jídlo, které bylo spíš záležitostí vyhlášených restaurací než běžné rodiny.
Co vydělal, to dokázal utratit za sebe. A často sahal i do Markétiných peněz. Tehdy to neřešila.
Ještě ji dokázal obvinit, že má platit přemrštěné alimenty. Nejprve zpochybnil otcovství starší dcery – testy potvrdily, že je jeho. Pak i mladší – výsledek stejný.
Přitom se před dětmi chlubil, že nemusí být jeho. Po jeho výlevech se ho holky začaly bát.
Jednou musela Markéta kvůli práci odjet. Rozvod ještě nebyl uzavřený, ale byl na spadnutí. Dcery tehdy odmítly zůstat s otcem doma.
Radomírovi ale nestačilo, že z ní dostal peníze. Štvalo ho, že alimenty nesnížil. A jako poslední tah vytáhl požadavek na polovinu bytu.
„A co mi jako uděláš?“ ušklíbl se povýšeně Radomír.
„Hodně,“ usmála se Markéta. „Tak poslouchej.“
„Byt. Máš nárok jen na polovinu rozdílu mezi hodnotou starého a nového. A ten původní byl pořízený z peněz mých rodičů. Potvrdí to oni, já, moje sestra i její manžel.“
Pak pokračovala klidně dál.
„Auto. Hodnotu jsi dostal dvakrát. Jednou oficiálně, to nerozporuju. A podruhé jsem ti polovinu předala přes Lukáše Vacka – před jeho domem, za bílého dne a pod kamerami.“
„Záznam jsem si nechala přehrát. Bylo jasně vidět, že mu peníze dávám bez obálky, bez tašky.“
„On tvrdí, že ve městě vůbec nebyl. Takže podám trestní oznámení pro podvod. A věř mi, netýká se to jen tebe, ale i tvého kamaráda. To ti ještě poděkuje, jak jsi ho do toho zatáhl.“
Radomír otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla.
„A to není všechno. Druhé oznámení bude za vyhrožování. Všechny tvoje výhrůžky mám uložené jako nahrávky.“
Ztišila hlas.
„A děti? Alimenty platit budeš. A o rodičovská práva přijdeš. Vyhrožoval jsi jim.“
Radomír polkl.
„A nakonec drobnost,“ dodala. „Eliška Pešková za mnou přišla a ptala se, jestli ti může říkat jen Radomíre. Protože se tě bojí. A takového tátu prý nechce.“
Chytil se za hruď.
„Máš volno,“ uzavřela Markéta. „Uvidíme se u soudu.“