Telefon se na stole tiše rozechvěl a oznámil nové upozornění ze sociální sítě.
Helena Smutnýová, moje tchyně, právě přidala čerstvou fotografii. Pod snímkem stálo: „Užívám si turecké slunce!“ Na záběru zářila spokojeností, v ruce barevný koktejl, za zády průzračně modré moře.
Bez zvláštního důvodu jsem si fotografii přiblížila. Automaticky, ze zvyku.
U samotné linie vody stáli dva lidé. Ne úplně ostře zachycení, přesto až příliš snadno rozpoznatelní. Můj manžel Radim Tesař, který měl být údajně na „neodkladné pracovní cestě“ v Plzni, svíral kolem pasu mou mladší sestru Anetu Tesařovou. Aneta se smála, hlavu zakloněnou dozadu, bezstarostná. Jeho dlaň spočívala na jejím boku samozřejmě, samozřejmostí člověka, který ví, kam patří.
Nestalo se nic dramatického. Žádný kolaps, žádné prázdno v hrudi. Vzduch v místnosti neztěžkl. Jen jsem civěla na displej a s podivnou čistotou se mi v mysli začaly spojovat drobné střípky, které jsem celé měsíce přehlížela.
Jeho náhlé večerní porady.
Anetin tajemný „obdivovatel“, o němž odmítala mluvit.
Radimova podrážděnost pokaždé, když jsem si chtěla půjčit jeho telefon.
Anetin uhýbavý pohled při poslední rodinné večeři.
A taky jeho věta: „Danielo, jsi vyčerpaná, potřebuješ si odpočinout,“ když jsem se zhroutila po dalším neúspěšném pokusu otěhotnět.
Vzápětí Anetina poznámka: „Možná vám to prostě není souzené.“
V klidu jsem pořídila snímek obrazovky. Otevřela editor a bez emocí ořízla Helenu Smutnýovou z fotografie tak, aby zůstalo jen to podstatné. Výsledný obrázek jsem odeslala Anetě. Bez jediného slova.
Pak jsem vytočila Radima. Zvedl to až po chvíli, v pozadí byl slyšet šum vln a tlumená hudba.
„Ano, Danielo, ahoj,“ ozval se veselým hlasem. „Mám teď poradu, není vhodná chvíle.“
Zněl spokojeně. Rozhodně ne jako člověk sedřený prací.
„Jen mě napadlo se zeptat,“ odpověděla jsem klidně, bez zaváhání. „Jaké je počasí v Plzni? Není tam vedro?“
Na okamžik zaváhal. „Normální,“ vyhrkl. „Pracovní.“
„Zavolám později, teď to nejde.“
„Samozřejmě,“ usmála jsem se do prázdna. „Ozvi se, až ti skončí ta tvoje ‚služební cesta‘.“
Hovor jsem ukončila.
Telefon se okamžitě rozvibroval znovu. Volala Helena Smutnýová. Zaregistrovala jsem, že pod její fotografií už svítí můj komentář: „Nádhera! Radimovi a Anetě taky posílejte pozdrav.“ Hovor jsem odmítla a otevřela bankovní aplikaci.
Společný účet. Ten, kam chodila Radimova výplata a odkud se platil celý náš život. Poslední položka byla nepřehlédnutelná: „Restaurace Sea Breeze, Rimini. Uhradilo se před 15 minutami.“
Během pár vteřin jsem si založila nový účet na své jméno a převedla na něj všechny peníze do poslední koruny. Následně jsem zablokovala společnou kreditní kartu. Jeho osobní debetní karta se tím proměnila v bezcenný kus plastu.
Ať si klidně dál užívají dovolenou. Teď už ale výhradně za své. Pokud tedy nějaké prostředky mají.
Neuplynulo ani deset minut a telefon se rozezněl lavinou hovorů. Nejprve Aneta. Deset zmeškaných volání a pak proud zpráv.
„Zbláznila ses?! Co je to za fotomontáž?“
„Okamžitě ten komentář smaž! Radimova máma mi hystericky volá!“
„Není to tak, jak to vypadá, potkali jsme se náhodou!“
Náhodou. V jiné zemi. V hotelu zaplaceném mým manželem.
Četla jsem to všechno s ledovým, téměř kovovým klidem.
Pak se ozval Radim. Jeho zprávy měly jiný tón. Nejprve vztek.
„Co to má znamenat?!“
„K sakru, karta mi nefunguje! Zablokovala jsi ji?“
„Přestaň si hrát! Okamžitě to zvedni!“
Neodpověděla jsem.
Přešla jsem ke skříni a vytáhla velký kufr. Jeho kufr. Chvíli jsem stála beze slov, pak jsem ho otevřela a pečlivě rozložila obsah na postel, a jakmile jsem se dala do systematického skládání jeho věcí, ozval se znovu telefon.