Telefon se znovu rozvibroval přesně ve chvíli, kdy jsem skládala jeho košile do přesných úhledných řad.
Volala máma.
Nezvedla jsem to hned. Ne proto, že bych nemohla, ale proto, že jsem potřebovala pár vteřin nadechnout se a udržet si chladnou hlavu. Nakonec jsem hovor přijala.
„Nastěnko, zlatíčko… co se děje?“ ozval se roztřesený hlas Ireny Kratochvílové. Bylo slyšet, že plakala. „Aneta mi volala… říká, že ji z něčeho obviňuješ…“
„Mami, uklidni se,“ odpověděla jsem tiše, téměř mechanicky. „Všechno je naprosto jasné. Aneta je momentálně na dovolené v Turecku. Se svým švagrem. S mým manželem. Přestože mi tvrdil, že je na služební cestě.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké, plné hledání výmluv.
„Ty přece Anetu znáš,“ ozvala se po chvíli. „Je tak… nestálá. Možná to celé špatně chápeš. Jsi starší, měla bys být rozumnější. Nedělat ukvapené závěry.“
Zasmála jsem se, ale byl to krátký, prázdný smích.
„Rozumnější znamená dovolit sestře spát s mým mužem?“ zeptala jsem se chladně.
„Nastěnko, takhle mluvit nemusíš… je třeba si to vyjasnit…“
„Děkuju za radu, mami,“ přerušila jsem ji klidně a hovor ukončila.
Vzápětí se rozjela další lavina zpráv od Radima Tesaře. Tentokrát už v nich nebyl vztek, ale naléhání, skoro prosebný tón.
„Nevím, co sis namluvila, ale nechalas mě bez peněz v cizí zemi!“
„Prosím tě, odblokuj kartu. Vrátíme se a všechno si vysvětlíme.“
„Opravdu chceš zničit deset let manželství kvůli hlouposti?“
Hlouposti.
Tak nazval deset let společného života, plány, sny, snahu o rodinu.
Beze slova jsem do kufru přidala jeho holicí strojek a lahvičku kolínské. Každý pohyb byl přesný, klidný, definitivní.
Pak přišla poslední rána – hlasová zpráva od jeho matky, Heleny Smutnýové. Otevřela jsem ji a hned se z reproduktoru vyvalil jed:
„Já vždycky věděla, že jsi had! Chceš zničit život mému synovi? On tě vytáhl z ničeho! Bude rád, že se tě zbaví. Aneta je krásná, hodná holka – a ty jsi jen šedá myš!“
Dál jsem neposlouchala. Zprávu jsem smazala a její číslo zablokovala.
Hotový kufr jsem postavila ke dveřím, vyfotila ho a snímek odeslala Radimovi s krátkým vzkazem:
„Čeká na tebe. Stejně jako rozvodové papíry.“
Následovalo téměř pět dní ticha.
Za tu dobu jsem vyměnila zámky, seděla u advokáta a zavolala Miloslavu Vysokému, Radimovu nadřízenému a starému rodinnému známému. Nestěžovala jsem si. Jen jsem mu s obavami sdělila, že Radim místo práce na důležitém projektu v Plzni odletěl na „last minute“ do Turecka a já mám strach, aby se mu něco nestalo.
Miloslav Vysoký pochopil okamžitě. Slova nebyla potřeba.
Pátý večer zazvonil zvonek.
Podívala jsem se kukátkem a uviděla je oba. Unavení, podráždění, spálení sluncem.
Neotevřela jsem.
„Nastyo, otevři!“ křičel Radim. „Přestaň s tím divadlem!“
Zasunul klíč do zámku. Marně.
„Ty jsi vyměnila zámky?“ vyhrkl překvapeně.
Pomalu jsem pootevřela dveře, řetízek zůstal zapnutý. Měla jsem na sobě své nejlepší šaty, decentní make-up, rty zvýrazněné rudou rtěnkou.
„Co tady chcete?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Přišel jsem domů!“ rozčiloval se a zkusil vzít za kliku.
„Tohle je můj byt, Radime. A ten tvůj je zřejmě tam, kde je teď moje sestra.“
Aneta vystoupila vpřed. „Přestaň se litovat!“ zasyčela. „Ano, stalo se to. Radim se do mě zamiloval. Smiř se s tím. Ty mu stejně nemáš co nabídnout. Ani vášeň. Ani dítě.“
Zasáhlo to přesně tam, kde to bolelo nejvíc. Oba věděli, čím jsem si prošla, jaké to bylo po dvou ztracených těhotenstvích.
V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo.
Ta poslušná, chápavá starší sestra přestala existovat.
Podívala jsem se Anetě přímo do očí a usmála se.
„Dítě?“ pronesla jsem klidně. „Vážně o tom chceš mluvit? Když ještě pořád splácíš úvěr na léčbu? Když se ti to nepodařilo a ten muž, co s tebou tehdy byl, prostě zmizel?“
Aneta zbledla jako stěna.
Radim se zmateně díval z ní na mě. „Jaký úvěr? Jaké dítě?“ zamumlal.
„Copak ty o tom nevíš?“ zvedla jsem obočí s hraným překvapením. „Tak to bys měl…“