„Možná by tě taky zajímalo,“ pokračovala jsem chladně, „že tvoje nová úžasná láska už půl roku žije z mých peněz. A není jediná.“
Pak jsem se obrátila k Radimovi.
„Tvoje věci,“ kývla jsem směrem ke kufru, který stál v předsíni, „si zítra vyzvedne kurýr a odveze je k tvojí matce.“
Chvíli jsem mlčela a dodala už bez emocí: „Rozvodové papíry má můj právník.“
Zvedla jsem ruku ke dveřím. „Teď vás oba prosím, abyste odešli z mého domu.“
Nečekala jsem na odpověď. Pomalu, záměrně pomalu, jsem dveře zavřela přímo před jejich tvářemi.
Zámek cvakl.
Za dveřmi se ještě několik minut ozývaly tlumené hlasy, přerývané křikem.
Obviňovali se navzájem.
Radim křičel cosi o dítěti, Aneta mu vmetala do tváře, že je neschopný a bez peněz.
Pak se všechno utišilo.
Druhý den ráno jsem zavolala tátovi.
Bez pláče, bez hysterie. Jen strohá fakta, klidným hlasem, krok za krokem jsem mu popsala, co se stalo.
Dlouho mlčel. A pak jen řekl: „Rozumím, holčičko. Udělala jsi to správně.“
O týden později zazvonil telefon. Číslo jsem neznala.
Hlas na druhém konci byl unavený, cizí. „Danielo… promiň. Byl jsem blbec.“
Poslouchala jsem v tichu.
„Ta Aneta… úplně mi zamotala hlavu,“ pokračoval. „Vyhodili mě z práce. Miloslav Vysoký si myslí, že jsem ho chtěl potopit.“
Nadechl se. „Bydlím zase u mámy. Každý den mi dává co proto. Danielo, přišel jsem o všechno.“
Chvíli váhal. „Nemohli bychom… začít znovu?“
Udělala jsem pauzu.
„Víš, Radime,“ řekla jsem klidně, „kontrolovala jsem naše společné účty.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Našla jsem několik půjček, které byly napsané na mě. Bez mého vědomí. Prý na rozvoj podnikání.“
Pokračovala jsem stejně věcně: „Takže jsem prodala naše auto. Vyšlo to přesně tak, aby se všechny dluhy daly splatit.“
Ticho ztěžklo.
„Jak… jak jsi to mohla prodat?“ vybuchl. „Neměla jsi na to právo!“
„Měla,“ odpověděla jsem pevně. „Měla jsem právo ochránit sebe a svou budoucnost. A ta tvoje je teď jen ve tvých rukou.“
Tím rozhovor skončil.
Uplynul rok.
Seděla jsem v malé kavárně v jedné z úzkých uliček Kutné Hory a kreslila si do skicáku. Za ten rok jsem projela téměř celou Itálii a zaprášená záliba v malování se proměnila v něco mnohem vážnějšího.
Začala jsem své akvarely prodávat online.
Ten den jsem z čisté zvědavosti otevřela sociální síť. Čekala tam zpráva od sestřenice.
„Danielo, ahoj! Viděla jsem tvoje obrázky, to je úplná bomba! Hele… pamatuješ si Radima? Jeho máma, Helena Smutnýová, prý nedávno volala mámě a stěžovala si.“
Usmála jsem se a četla dál.
„Po rozvodu se Radim úplně sesypal. Měsíc bydlel u ní a pak ho sama vyhodila. Říká se, že odjel někam za prací a zmizel.“
Zpráva pokračovala:
„S Anetou je to taky fraška. Chtěla se vrátit k rodičům, ale strýc Antonín Moravec ji nepustil domů. Prý dokud se neomluví, nechce ji ani vidět. Tak se potloukala, našla si chlapa, ke kterému se nastěhovala. Za dva měsíce ji vyhodil — prý se ho snažila natáhnout o peníze. Teď dělá prodavačku v nonstopu.“
Na konci stálo:
„A nejlepší je, že Helena Smutnýová teď všem vypráví, o jak úžasnou snachu přišla.“
Zprávu jsem zavřela.
Necítila jsem škodolibost ani zadostiučinění.
Jen prázdno. Klid.
Jejich životy. Jejich volby. Jejich následky.
Scénář si napsali sami.
Podívala jsem se na svůj obrázek — sluncem zalité náměstí, holubi pijící vodu z kašny.
Vzpomněla jsem si, jak se Radim mému malování smál a říkal, že je to „dětské patlání“. Jak Aneta tvrdila, že umělci jsou chudáci bez budoucnosti.
Oba se mě snažili vtěsnat do světa, který mi nikdy nepatřil.
Odložila jsem tužku a napila se espressa. Hořkost kávy byla překvapivě příjemná.
Vítězství není o tom, že protivníci padnou na kolena.
Vítězství je okamžik, kdy jejich názory a osudy přestanou mít jakýkoli význam.
A tehdy, pod teplým italským sluncem, mi došlo, že jsem vyhrála definitivně.
Kutná Hora, Třebíč, Dvůr Králové… měla jsem pocit, jako bych prožívala úplně nový život. Někdy mi připadalo, že jsem se vystřihla ze staré, opotřebované a potrhané fotografie…