…jako bych se z té vybledlé, potrhané fotografie skutečně vystřihla a zasadila sama sebe do úplně jiné krajiny.
Znovu jsem si dovolila drobnosti, které mi dřív připadaly zakázané. Usmívala jsem se na neznámé lidi na ulici, aniž bych přemýšlela proč. Oblékala jsem si výrazné šaty a neohlížela se, jestli to někomu připadá příliš. Nové známosti vznikaly pomalu a opatrně, bez spěchu a hlavně bez návratů zpět. Až mě jednoho dne překvapilo zjištění, že mi z hlavy zmizela ta vtíravá otázka: „Co by na to řekl Radim Tesař?“ Stejně tak i obava, zda mě nebude soudit Aneta Tesařová. Jejich hlasy se vytratily a s nimi i moje potřeba neustále se obhajovat před cizím pohledem.
Na jaře jsem se vrátila do Havlíčkova Brodu, kde se konala výstava mladých výtvarníků. Do programu se dostaly i mé akvarely. Nebyla to rozsáhlá expozice, ale pro mě znamenala víc než cokoliv předtím. V prostoru se mísila vůně barev, laku a kávy z malého bufetu v rohu. Stála jsem vedle svých obrazů a tiše sledovala reakce návštěvníků. Někteří se zastavili jen na okamžik, jiní prošli bez povšimnutí. Jedna žena v dlouhém šedém kabátě však zůstala stát déle. „Tohle je vaše?“ ukázala na akvarel s klidnou toskánskou krajinou. Přikývla jsem a pousmála se. „Je v tom zvláštní lehkost,“ řekla zamyšleně. „Cítím svobodu. A když se vám podívám do očí, i bolest. Ale tu už máte za sebou.“ Pak tiše dodala, že by to také chtěla dokázat.
Představila se jako Irena Kratochvílová, učitelka literatury. Dali jsme se do řeči a svěřila se mi, že ji manžel opustil kvůli její studentce. Ta bolest, o které mluvila, mi byla až příliš známá. Přesto v jejím hlase znělo něco povědomého – touha nezůstat stát na místě. Tehdy mi poprvé došlo, že už nejsem jen ženou, kterou někdo zradil, ale že dokážu být oporou i pro jiné.
Asi měsíc po výstavě jsem spustila vlastní online kurzy akvarelu. Nazvala jsem je „Malovat, abych mohla dýchat“. Lidé se nepřihlašovali jen kvůli technice. Hledali klid, povzbuzení, možnost dívat se na svět jemněji a nacházet světlo i v obyčejných dnech.
Jednoho večera mi přišel e-mail bez podpisu. „Dobrý den, Danielo Šimonová. Neznáme se. Potkala jsem Radima Tesaře na úřadu práce. Vypadal zlomeně. Říkal, že nemá rodinu a že přišel o všechno. Nevím, proč vám píšu… jen pořád opakoval vaše jméno. Viděla jsem mu do očí. Stále vás miluje. Ale zdá se, že už je pozdě.“ Četla jsem ten vzkaz znovu a znovu. Neobjevila se ani lítost, ani vztek. Jen tiché, skoro zvědavé překvapení nad tím, že jsem se z jeho světa definitivně vytratila.
S Anetou to dopadlo ještě podivněji. Na začátku podzimu mi zavolala máma a požádala mě o schůzku. Po tom, co se stalo, jsme se vídaly jen zřídka, přesto jsem souhlasila. Seděly jsme v kavárně kousek od rodičovského domu. Maminka nervózně kroutila ubrousek. „Danielo, nezlob se… Aneta by s tebou moc chtěla mluvit.“ Ztuhla jsem. A v tu chvíli jsem ji uviděla přicházet. Moje sestra byla pohublá, bez obvyklé sebejistoty v obličeji. „Ahoj,“ zašeptala, když si sedla naproti mně. Mlčela jsem. „Vím, že mi neodpustíš,“ pokračovala. „A máš na to právo. Jen… nezbylo mi nic. Práce, pronajatý pokoj a prázdno. Každý den přemýšlím, jak jsem ti to mohla udělat.“ Poslouchala jsem a čekala, co ucítím. Hněv se však nedostavil. „Aneto,“ řekla jsem klidně, „udělala jsi své rozhodnutí. A následky patří k němu.“ Přikývla a sklopila oči. Zaplatily jsme a vyšly ven. Každá se vydala jiným směrem. A já si uvědomila, že v sobě už nenosím nenávist. Nechala jsem ji jít.
V zimě vyšel můj první samostatný katalog akvarelů. Otevřela jsem ho, přejela prsty po hladkém papíru a pocítila něco prostého a hlubokého: štěstí mám v sobě. Ano, svět se rozpadal a lidé zrazovali. Z těch střepů jsem si ale postavila nový domov. A když jsem seděla v nové ateliéru, obklopená vůní barev a kávy, došlo mi, že můj skutečný život začal ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře před manželem a sestrou.