Radka Konečná tehdy obracela v dlani každou korunu a znovu a znovu si v hlavě přepočítávala, zda dokáže přečkat zimu bez dluhů a bez pocitu ponížení. Když se odhodlala zavolat do pily, mluvila tiše, téměř nesměle, a požádala jen o dva metry dřeva – o nejmenší množství, které vůbec nabízeli. Nesmlouvala, nežádala žádnou slevu ani si nestěžovala. Přála si jediné: aby v kamnech hořel oheň alespoň během těch nejmrazivějších nocí.
Hned následující ráno se před její bránou objevil rozměrný nákladní vůz, rozhodně ne ten malý, s jakým počítala. Dělníci beze slova začali skládat polena na zem a hromada rostla do velikosti, která dalece přesahovala její objednávku. Srdce se jí sevřelo a bušilo jako o závod, když sledovala, jak se před domem kupí dřevo, o němž věděla, že si ho nemůže dovolit zaplatit.
Se slzami v očích prosila řidiče, aby vykládku zastavil a vše odvezl zpátky, protože určitě došlo k omylu. Podala mu připravené peníze a vysvětlovala, že víc nemá. V tu chvíli však muž ruku odmítavě spustil, peníze nepřijal a pronesl větu, která Radku Konečnou myšlenkami vrátila o dvacet let zpět.
Řidič před ní stál klidně, jako by tušil, že potřebuje chvíli, aby se vzpamatovala. Ujistil ji, že nejde o žádnou chybu a že po ní nikdo nebude chtít ani korunu navíc. Dívala se na něj nechápavě a nedokázala pochopit, proč by jí někdo dával víc, než si objednala. Pak vytáhl z kapsy složený papír a začal mluvit.
Vysvětlil jí, že majitel pily mu uložil, aby jí předal vzkaz. Jeho hlas zněl tiše, ale pevně, jako když se sděluje něco zásadního. Řekl, že před dvaceti lety, během jedné zimy chladnější, než si většina lidí dokázala vybavit, se odehrálo něco, na co se nikdy nezapomíná.
