…pokračoval v líčení toho, co se tehdy odehrávalo. Vyprávěl, že v oné kruté zimě přicházel k jejímu domu často jeden chlapec, celý zkřehlý mrazem. V tu chvíli Radka Konečná ucítila, jak se jí podlomila kolena a tělem jí projel slabý třes.
Ta zima se jí vybavila s až bolestnou ostrostí. Viděla před sebou drobnou postavu v tenké bundě, ruce zčervenalé chladem a pohled, který si o nic neříkal, a přesto z něj bylo jasné, že je mu strašná zima. Nikdy ji nežádal o jídlo. Jen se zastavil u branky, jako by doufal. Ona mu tehdy nosila ještě teplé gurabije a nalévala čaj, aby se aspoň na chvíli zahřál.
Řidič pokračoval a dodal, že ten chlapec je dnes majitelem pily. Dlouhá léta prý hledal ženu, která mu jednou v zimě zachránila dětství – a možná i samotný život. Znal jen její jméno a ulici, kde kdysi bydlela. Když spatřil objednávku, okamžitě pochopil, že našel tu pravou.
Radka si přitiskla dlaň k hrudi a beze slov se rozplakala. Nedokázala mluvit, protože se v ní mísily vzpomínky s přítomným okamžikem. Nepamatovala si, kolikrát mu ty sladké koláčky dala, ale věděla jistě, že mu nikdy nezavřela dveře. Tehdy jí došlo, že opravdová laskavost se nikdy neztratí.
Muž jí ještě sdělil, že dřevo je zaplacené předem a vystačí na celou zimu. Majitel pily si nepřeje osobní poděkování, bere to jen jako splacený dluh. Vzkázal, že dobro se vrací právě ve chvíli, kdy má člověk pocit, že na něj svět dávno zapomněl. Radka jen tiše přikývla.
Sousedé mezitím pomalu vycházeli z domů a mlčky hleděli na hromadu dřeva před její brankou, někteří šeptali, jiní nevěřícně kroutili hlavou, zatímco Radka nic nevysvětlovala a jen stála opřená o plot.