Radka Konečná už v tu chvíli nenašla žádná slova. Neměla sílu mluvit ani cokoli vysvětlovat. Jen si dlaní setřela slzy a hleděla na rovnané polínka před domem, jako by se před ní odehrávalo něco neskutečného.
Ještě téhož odpoledne si přisedla k starým kamnům a opatrně rozdmýchala oheň. Plameny tiše praskaly a teplo se konečně rozlévalo po místnostech, které byly dlouhé roky sevřené mrazem. Na klíně držela oprýskaný plech a v myšlenkách se vracela ke gurabiím, jež kdysi pekla s lehkostí a radostí. Po dlouhé době se jí na rtech objevil opravdový úsměv.
Tu noc už zima neměla nad Radkou moc. Nepřepočítávala zásoby ani si v duchu neodškrtávala dny do jara. Věděla, že dřeva je dost, a navíc pochopila něco mnohem cennějšího. Uvědomila si, že skutky vykonané ze srdce se neztrácejí, jen někdy potřebují čas, aby se vrátily.
Následující ráno se rozhodla péct. Ne proto, že by musela, ale proto, že to cítila jako správnou věc. Vůně čerstvých gurabií se nesla ulicí stejně jako kdysi dávno. Děti od sousedů se zastavovaly u branky a zvědavě nahlížely dovnitř.
Radka Konečná jim rozdávala sladkosti se stejným vřelým výrazem, jaký měla před dvaceti lety. Na nic se nevyptávala, nezajímala se o jména ani odkud jsou. Jen jim popřála teplo a řekla, ať se klidně zase zastaví. V tu chvíli se kruh tiše uzavřel.
Ještě jednou se objevil řidič, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Přinesl i malý lístek psaný rukou, na kterém stálo jediné prosté poděkování. Radka ho položila na římsu vedle kamen.
O chlapci, který mezitím dospěl, nikomu nevyprávěla. Ne z pokory, ale proto, že věděla, že opravdová laskavost nepotřebuje svědky. Stačilo jí vědomí, že mezi nimi bylo řečeno vše podstatné a že ten den zima ztratila svou sílu.