Dny plynuly dál a venku se střídaly závěje se tichým padáním sněhu, zatímco uvnitř domu zůstávalo útulno a klid. Radka Konečná každé ráno v duchu poděkovala, bez okázalých proseb a bez potřeby cokoliv vysvětlovat. Přijímala to, co k ní přicházelo, s pokorou, protože kdysi sama rozdávala, aniž by čekala návrat. Právě tohle pro ni bylo nové pochopení světa.
Často slýchávala, že dobré skutky se ztrácejí v čase a zapomínají. Teď už věděla, že to není pravda. Jen někdy potřebují roky, aby se vrátily, a jindy si vyberou přesně ten okamžik, kdy jsou nejvíc potřeba. Když se zima chýlila ke konci, všimla si, že jí stále zbývá dřevo. Neschovávala si ho jen pro sebe.
Podávala ho těm, kteří přicházeli potichu, se stejnou nejistotou v očích, jakou kdysi zahlédla u jednoho promrzlého chlapce. V každé takové tváři rozeznávala začátek příběhu, který ještě není dopsaný. A tehdy pochopila, že laskavost nehřeje pouze stěny domů. Zahřívá lidi, vzpomínky i čas, který už uplynul. Nikdy se neptá, kolik kdo má, ale kolik je ochoten nabídnout.