— Jak to myslíš, že pojedeš na dovolenou sám? — Natálie Vaněková zůstala stát jako přikovaná, když v předsíni spatřila Radima Červeného s kufrem v ruce, připraveného odejít. V tu chvíli jí definitivně došlo, že to, co před chvílí nadhodil, nebyl hloupý vtip ani provokace.
— A jaké jiné řešení navrhuješ? — odsekl Radim a podrážděně se na ni podíval.
— Když už se to takhle zvrtlo, můžeme cestu přece přesunout. Zůstaneme spolu doma.
— A vyhodíme peníze za zájezd oknem? To chceš? — zvedl hlas. — Takhle se aspoň jedna dovolená využije.
— To není fér. Já jsem se na ni těšila celý rok, — Natálii se zalily oči slzami. Celé měsíce si v hlavě malovala moře, slunce, horký písek pod nohama. Všechno bylo sbalené, do odjezdu na letiště zbývala sotva půlhodina, když Radimova sestra přivezla syna. A nepřivezla ho normálně — prostě zazvonila a zmizela. Když Natálie s manželem otevřeli dveře, stál tam malý Matěj Holoubek úplně sám, opřený o zeď. — Tak zůstaň ty. Je to přece tvůj synovec.
— To si snad děláš legraci! Co bych asi dělal s tříletým klukem? — mávl rukou Radim. — Ty jsi ženská. Navíc jsi vždycky chtěla dítě, tak máš aspoň možnost si to vyzkoušet. — Letmo ji políbil na tvář a vyběhl z bytu. Dole už několik minut netrpělivě troubilo taxi.
— No dobře… a co teď s tebou, broučku? — povzdechla si Natálie a dřepla si před chlapcem.
Matěj jen tiše funěl a díval se na ni svýma velkýma smutnýma modrýma očima.
— Sundáme ti bundu, ano? — natáhla k němu ruce. — Určitě je ti už horko.
Pomohla mu svléknout bundu i boty, odvedla ho do obýváku, posadila na gauč a pustila mu pohádky. Pak zamířila do kuchyně otevřít lednici.
Byla prázdná. Přesně tak, jak čekala.
— Čemu se divím… — zamumlala. — Vždyť jsme měli být dva týdny u moře a všechno jsme předem snědli.
Stála tam několik minut a přemýšlela, jak to vyřešit. Vzít dítě do obchodu, nebo objednat jídlo domů?
— Co když to bude trvat dlouho? — uvažovala nahlas. — A on bude mít za hodinu hlad.
Najednou se plácla do čela.
— Ten zájezd!
S Radimem úplně zapomněli zavolat do cestovní kanceláře a zkusit stornovat alespoň její část. Šok z toho, že našli dítě za dveřmi, jim vymazal z hlavy všechno ostatní.
Nebyla to přitom první situace, kdy se Matěj ocitl v Natáliině péči. Během posledního roku se to stalo už několikrát. Od té doby, co se Radimova sestra Irena Švecová rozvedla a vrátila se s malým synem zpátky do jejich města.
Natálie většinou souhlasila, i když se jí to často vůbec nehodilo. Musela rušit plány, někdy si dokonce brát volno v práci.
— Copak nechápeš, jak moc teď Irena potřebuje pomoc? — vyčetl jí Radim pokaždé, když se jednou pokusila odmítnout s tím, že nutně musí dokončit čtvrtletní uzávěrku, což bylo s malým dítětem naprosto nereálné. — Zamysli se, — pokračoval ostře. — Moje sestra zůstala sama, bez manžela, s dítětem. A ty řešíš nějaký report. Co je důležitější? Rodina, nebo papíry?
Tenkrát Natálie pracovala celou noc.
Bez protestů souhlasila hlídat synovce i ve chvíli, kdy měli s Radimem slavit Silvestra u přátel na chalupě. Jenže tehdy zavolala jeho sestra a se slzami v hlase ji prosila, aby si Matěje vzala k sobě, protože sama to už nezvládala…
A právě v tom okamžiku bylo jasné, že tahle situace se nebude řešit poprvé ani naposledy a že Natálii čeká další rozhodování, které se dotkne nejen jí, ale celé rodiny.