Protože tehdy skončila v nemocnici a jejich společná matka se odmítla o vnuka postarat. Prohlásila bez obalu, že dítě si její dcera pořídila pro sebe, ne pro ni, a ať s tím tedy počítá.
Výsledek byl tehdy jasný: Radim odjel na oslavu sám a Natálie Vaněková strávila sváteční noc doma s Matějem Holoubkem.
„Jenže Irena vždycky prosila,“ bránila ji Natálie, i když v hlase zněla zlost. „Na Silvestra opravdu ležela v nemocnici. Ale dnes? Dnes prostě přišla, položila dítě přede dveře a zmizela. To už je přes čáru,“ vyhrkla rozčileně, ale vzápětí se zarazila a sama sebe okřikla. „Co když se jí stalo něco vážného…“
Jenže hned nato ji zaplavila jiná, mnohem bolestnější myšlenka. „A Radim? Jak mohl klidně odjet sám, když věděl, jak moc jsem se těšila na dovolenou u moře? To mu opravdu nedochází, jak strašně mě to bolí? Po tolika měsících práce přijít o jedinou radost?“
Oči se jí znovu zalily slzami.
„Samozřejmě, že dvě hodiny před odletem nikdo zájezd neruší,“ zamumlala si, když se podívala na hodinky. „Ale co kdyby přece jen…“
Vytočila číslo cestovní kanceláře, kde si byla jistá, že Radim pobyt objednával.
„Slečno, přestaňte si ze mě dělat legraci,“ zvýšila po dvaceti minutách rozhovoru hlas. „Snažím se vám vysvětlit úplně jasně: můj manžel u vás koupil dva zájezdy. Jeden na jméno Radim Červený a druhý na Natálii Vaněkovou. Jak to myslíte, že jeden tam je a druhý ne? Podívejte se pořádně. Platba šla z mé karty, dvě částky, všechno prošlo. Už to vidíte? Konečně. Jakže? Ne na Natálii Vaněkovou? Tak na koho tedy? Na Irenu Švecovou? Prosím vás, to jste při vyplňování jména udělali chybu? Ne? Podle pasu? On přišel sám? Dobře… děkuji. Promiňte.“
Hovor ukončila a bezmocně se sesunula na židli. Nedávalo jí to smysl.
„Takže Radim koupil dva zájezdy. Jeden pro sebe a druhý pro sestru?“ opakovala si nevěřícně. „Takže oni to plánovali předem? A jeho dnešní překvapení, když našel Matěje za dveřmi, bylo jen divadlo? Dopředu se domluvili, že já zůstanu doma s dítětem?!“
Takové chování jejího manžela bylo pro Natálii naprosto nepochopitelné.
„Ne,“ řekla si tvrdě. „Já jsem se neupsala k tomu, že budu dělat chůvu, kdykoli se jim to hodí.“
Rozhodnutí přišlo okamžitě.
„Ať si ho vezme babička,“ procedila mezi zuby. „Jedna si klidně odjede k moři s bratrem, druhá se tváří, že vnuka nezná, a já se mám starat? Ani náhodou. Já pojedu k moři sama. Peníze na kartě mám. A pak si to s jeho sestrou vyřídím. Nebo mi to Radim zaplatí za ni.“
Bez váhání vešla do pokoje, kde Matěj sledoval pohádky. Mezítím usnul, ale Natálii to nezastavilo. Opatrně, ale rychle ho probudila. Chlapec se rozplakal, nechápal, co se děje, přesto ho bleskově oblékla a vyrazili ven.
Usadila ho do auta a zamířila k domu své tchyně.
„Natálie?“ Vlasta Petříčeková otevřela dveře a tvářila se upřímně zaskočeně. „Copak vy jste s Radimem neodjeli na dovolenou?“
„Představte si, že ne,“ odpověděla chladně Natálie, položila Matěje na zem a pustila ho z náruče. „Ale teď už pojedu. Tady ho máte,“ podala chlapcovu ruku Vlastě Petříčekové a otočila se ke dveřím.
„A kdo to je?“ vyhrkla překvapeně tchyně, i když dítě za ruku přece jen vzala.
„Jak kdo?“ Natálie se prudce otočila, rozhořčením bez sebe. „Vy nepoznáváte vlastního vnuka? Radim odletěl na jih s vaší dcerou a mně tu nechali jeho,“ ukázala na Matěje, zatímco napětí v předsíni houstlo a bylo jasné, že tímhle to zdaleka nekončí.