„…je to přece jeho rodina,“ dodala Natálie s hořkým úsměvem. „Jenže já mám teď jiné starosti, takže – jak se říká – předávám a odcházím.“
„Mami, kdo to tady je? Proč se tady tolik mluví?“ ozval se hlas od dveří do bytu. Do předsíně vešla sympatická mladá žena. Natálii okamžitě udeřila do očí její podoba s Radimem – stejné rysy, stejný pohled, jen mnohem mladší. Za ní se přišoural malý kluk, který po podlaze tahal na provázku plastový náklaďák a hlasitě při tom klapal sandálky. „Dobrý den,“ pozdravila žena Natálii zdvořile.
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie automaticky, ale zbytek věty jí uvízl v krku. Zůstala stát a mlčky si neznámou prohlížela.
„Mami, co se děje?“ zeptala se znovu mladá žena a nechápavě se podívala na Vlastu Petříčekovou.
„Přišla Natálie, Radimova manželka,“ vysvětlovala tchyně zmateně. „Přivedla dítě a tvrdí, že Radim s tebou odletěl na jih a jejího syna nechal jí.“
„Mého syna?“ žena znejistěla. Podívala se na chlapce, kterého Natálie držela za ruku, a pak na kluka s náklaďákem, který se teď snažil zaparkovat pod věšák. „Ale můj syn je přece tady. A nikam jsem s bratrem neodjížděla.“
„Kdo… kdo jste?“ vypravila ze sebe Natálie zastřeným hlasem.
„Radimova sestra. Jmenuju se Irena Švecová, ale všichni mi říkají Irena,“ odpověděla klidně. „Neznáme se. Byla jsem vdaná, odstěhovala jsem se a na bratrovu svatbu jsem se ani nedostala. Nedávno jsem ovdověla a vrátila se zpátky.“
„Ovdověla?“ Natálie zamrkala. „Radim mi říkal, že jste se rozvedla. A ten kluk,“ ukázala na Matěje, „že je váš syn.“
„Pojďme raději do kuchyně,“ zasáhla Vlasta Petříčeková, když viděla, že Natálie bledne a sotva se drží na nohou. Chytila ji pod paží a vedla ji dál do bytu. „Ireno, svlékni dítě a pojďte za námi,“ dodala směrem k chlapci, kterého Natálie přivedla.
V kuchyni Natálii posadili na židli. Vlasta před ni postavila hrnek horkého oslazeného čaje.
„Tak, teď hezky popořádku. Zkus mi říct, co se vlastně stalo,“ vyzvala ji.
„Já ani nevím, kde začít,“ přiznala Natálie bezmocně. Myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry a obraz celé situace jí připadal čím dál absurdnější.
„Zkusím to shrnout já,“ ujala se slova tchyně. „S Radimem jste se prý chtěli rozvádět, pak jste se usmířili. On říkal, že spolu pojedete na jih, takový druhý líbánkový výlet. A teď stojíš tady, tvrdíš, že Radim odletěl s Irenou a ty jsi zůstala doma s cizím dítětem. Jenže moje dcera nikam nejela a s ní ani žádný kluk.“
„Já tomu taky nerozumím,“ pípla Natálie a hlas se jí zlomil. „Dneska přišla Radimova sestra… tedy myslela jsem si to. Zvonila, ale nečekala, až otevřu. Nechala mi doma kluka s tím, že prý vy nechcete hlídat vnuka a ona musí pryč. Pak Radim odjel na dovolenou, aby prý nepropadly dvě letenky, a já zůstala doma sama s dítětem. Volala jsem do cestovky, jestli bych nemohla vrátit svou letenku. A tam mi řekli, že žádná letenka na moje jméno koupená nebyla. Radim ji pořídil pro Karolínu Smutnýovou… pro svou sestru,“ rozplakala se naplno.
„Pro ni?“ ozvalo se ode dveří. Irena vstoupila do kuchyně a podala Natálii telefon s otevřenou fotografií.
Natálie jen mlčky přikývla.
„Tak tuhle ženu znáš?“ ujistila se Irena.
„Ano.“
„Radimova první manželka,“ vysvětlila klidně. „Má úplně stejné jméno jako já, ještě z doby, kdy jsem nebyla vdaná. Já jsem dnes Vernerová,“ dodala.
„To jsem nevěděla…“
„Před čtyřmi lety odešla od Radima. Nechala u nás i syna a utekla za jiným,“ pokračovala Vlasta Petříčeková a jemně Natálii pohladila po ruce. „Bylo to pro něj hrozné. Pak jsi přišla ty…“
Její hlas se postupně ztišil a v kuchyni zůstalo viset ticho, které slibovalo další, ještě těžší vysvětlení.