Nakonec se s tím nějak srovnal. Oženil se. Jenže před rokem se Irena Švecová znovu objevila v našem městě. Muž, kvůli kterému tehdy odešla, ji opustil i s dítětem. A tak slavila Silvestr společně s Radimem. Tvrdil, že se s tebou pohádal a že jsi sama podala žádost o rozvod. Prý se jen vrátil ke své první lásce a chlapce chce osvojit.
„Já? Že bych podala žádost o rozvod?“ vydechla Natálie Vaněková ohromeně. „Minulý Silvestr jsem přece byla doma s Matějem, hlídala jsem ho, protože jeho sestra měla podle Radima skončit v nemocnici. Takže to nebyla žádná sestra? A žádná nemocnice?“ Hlas se jí zlomil. „On mě prostě vyměnil za bývalou a Nový rok slavil s ní…“
Natálii se otevřely oči dokořán, jako by do sebe všechny střípky konečně zapadly. Vlasta Petříčeková jen mlčky zavrtěla hlavou, protože slova už nebyla potřeba.
„Děkuju,“ pronesla Natálie tiše, odsunula hrnek na stůl a s nohama těžkými jako z olova se vydala ke dveřím.
„A co chlapec?“ ozvala se za ní Vlasta Petříčeková.
„Nechte si ho,“ odpověděla bez otočení.
Radim Červený stál už dobrých deset minut přede dveřmi svého bytu a vytrvale zvonil. Uvnitř však bylo ticho.
„Ona tam snad spí,“ procedila podrážděně Irena Švecová. Přišla si osobně vyzvednout syna a v ruce nesla krabici čokolád, kterou Radim raději koupil předem.
„Aspoň jí poděkuj,“ připomněl jí. „Jinak příště hlídat nebude.“
„Ale bude,“ uchechtla se Irena. „Tvoje žena má přehnaný smysl pro povinnost vůči rodině.“ Pak ztratila trpělivost. „Zavolej jí.“
Natálie zvedla telefon až po pátém zazvonění. V pozadí Radim slyšel hluk a smích.
„Kde jsi?“ zeptal se ostře. „Moje sestra už má hotovo a přišla si pro syna, ale nikdo neotvírá,“ o své přítomnosti pomlčel.
„Pro jakého syna?“ zaznělo klidně.
„Jak pro jakého? Pro Matěje, mého synovce,“ rozčiloval se.
Zkusil odemknout klíčem, marně.
„Ty jsi vyměnila zámky?“
„Tvůj synovec je se svou matkou u tvé mámy. A nikoho jiného neznám. Jsem na jihu. A ano, zámky jsem nechala vyměnit.“
„Jak to myslíš, že neznáš? Kde je dítě, které ti bylo svěřené? A jak se mám dostat domů?“ křičel.
„Ty už u mě nebydlíš.“
„Cože? Jak to, že nebydlím?“ hlas mu přeskočil.
Natálie však hovor ukončila. Radim zůstal stát s telefonem v ruce, neschopný pohybu.
„Kde je můj syn?“ vyjela hystericky Irena. „Říkal jsi, že se na tvou ženu dá spolehnout!“
„Zavěsila,“ zamumlal Radim a civěl na displej.
„Tak jí volej znovu!“
„Nejde to. Má obsazeno. Asi si mě zablokovala,“ ukázal Ireně telefon.
„A co teď budeme dělat?“
„Uklidni se.“
„Uklidnit? Jak se mám uklidnit? Kdo mohl tušit, že je tvoje žena blázen?“
Nakonec jim došlo, že musejí jet k Radimově matce.
„Tady ho máte,“ řekla Vlasta Petříčeková, když jim vyvedla Matěje ke dveřím. „A příště ho odvezu do dětského domova. Nejsem žádná hlídací služba,“ dodala chladně a zabouchla jim dveře před nosem.
Natálie rozvodem prošla bez zbytečných průtahů. Věří, že jednou znovu najde štěstí, ale na rozvedené muže už se ani nepodívá.
Irena Švecová Radima brzy opustila také. Našla si někoho „lepšího“ a zmizela kdesi daleko. Radim zůstal sám. Pokoušel se Natálii prosit o odpuštění, ale ta ho nepustila ani přes práh. Matka i sestra ho rovněž vymazaly ze života – nedokázaly mu odpustit, že je léta využíval jako zástěrku pro své lži.