Už dřív to tušila, teď si to ale dokázala pojmenovat bez iluzí: pro tu ženu nikdy nebude „její“. V očích Ludmily Vaněkové byla jen kasička, která se má otevřít pokaždé, když někdo lusknul prsty.
„Ještě si to promyslím,“ odpověděla Klaudie Tomášeková sotva slyšitelně.
„Promyslíš?“ Ludmila Vaněková se sice otočila ke dveřím, ale na prahu se znovu zastavila. „Lakota je odporná věc, Klaudie. Zamysli se raději nad tím, kým se staneš, když se otočíš zády k rodině.“
Dveře zapraštěly a bylo ticho. Klaudie zůstala stát u lednice, v bytě se rozhostilo prázdno, které jí tlačilo na ušní bubínky.
Patrik Blažek se objevil až za hodinu. Tašku odhodil v předsíni, zamířil rovnou do kuchyně a ani se na ni nepodíval. Klaudie přesně věděla, co přijde — poznala to podle způsobu, jakým si utíral ruce do utěrky, pomalu, skoro provinile.
„Volala máma. Říkala, že jsi ji vyhodila dost nevybíravě.“
Klaudie krájela chleba. Ostří šustilo po prkénku.
„Neřekla jsem vůbec nic. Odešla sama.“
„Ale no tak,“ dosedl ke stolu a zadíval se na ni unaveným pohledem. „Víš přece, že má pravdu. Peníze jsou v rodině společné. Máma už není mladá, opravdu potřebuje pomoct. Proč ji pořád doháníš k nervům?“
Odložila nůž a otočila se k němu. Seděl rozvaleně a v jeho tváři nebyla ani stopa pochybností.
„Tři měsíce skoro nespím, Patriku. Zeptal ses mě někdy, jak mi je? Nebo bylo důležitější hned volat mámě?“
„Jen jsem se podělil o radost,“ rozhodil rukama. „To je přece dobrá zpráva, ne? Mám jen jednu mámu, nemůžu jí lhát. Proč jsi tak podrážděná? Je ti líto peněz pro vlastní lidi?“
Klaudie si sedla naproti němu. Mezi nimi zůstal nedokrojený chléb, prázdné talíře a solnička — obyčejný večer. Jenže ona se na manžela dívala a buď ho nepoznávala, nebo ho konečně viděla až příliš jasně.
„A kdo jsou ti tvoji?“ zeptala se tiše.
„Moje rodina. Máma mi obětovala celý život, Sofie je krev. A ty co? Snažíš se mě proti nim poštvat?“
„Jdu spát,“ řekla Klaudie klidně, vstala od stolu a nechala kuchyň za sebou.