— Zase to samé! — Patrik Blažek praštil dlaní do stolu, spíš teatrálně než ze vzteku. — S tebou se nedá mluvit normálně! Máma má pravdu, myslíš jen na sebe!
Klaudie Tomášeková odešla z kuchyně, aniž by se ohlédla. Za zády slyšela jeho kroky, tlumené nadávky i to, jak prudce zavřel dvířka skříňky. Tentokrát ji to ale nechávalo chladnou. Poprvé po dvanácti letech v ní nebylo vůbec nic — žádná lítost, žádné pochybnosti.
Ráno se probudila dřív, než zazvonil budík. V tichosti se oblékla, zamkla byt a vyšla ven. Vzduch byl vlhký, ulice voněly podzimem a mokrým asfaltem. Cestou do banky měla pocit, že se v ní cosi pomalu narovnává — dlouho sevřené, těžké břemeno.
Vyřízení trvalo sotva dvacet minut. Úřednice za přepážkou přikývla, vytiskla formuláře, Klaudie se podepsala. Peníze převedli na spořicí účet vedený výhradně na její jméno, s přístupem jen pro ni. Účelový vklad na rekonstrukci. Na její rekonstrukci. Její volbu.
Když vyšla zpátky na chodník, rozvibroval se telefon. Ludmila Vaněková. Klaudie hovor odmítla. Pak znovu. A potřetí. Až napopáté to vzala.
— Kde jsi?! — křičela tchyně tak hlasitě, že musela mobil oddálit od ucha. — Patrik říkal, že jsi od rána pryč! Co má tohle znamenat?
— Vyřešila jsem otázku peněz, Ludmilo Vaněková. Jsou na účtu. Na můj byt a můj plán.
— Jaký byt, jaký plán?! Zbláznila ses?! Včera jsem ti přece jasně řekla, že Sofie Vaceková potřebuje pomoct hned, a ty si dovolíš…
— Do mé peněženky ani do mého domova už bez pozvání nevstupujte, — odpověděla Klaudie klidně, téměř bez emocí. — A klíče mi dnes vraťte.
Hovor ukončila a telefon schovala do kapsy. Ruce se jí ani trochu netřásly.
Večer Patrik vtrhl do bytu jako uragán. Kabát hodil na zem, prošel do obýváku v botách.
— Máma brečí! Vyskočil jí tlak, sotva našla prášky! Tohle ti stačí ke spokojenosti?!
Klaudie seděla na pohovce s časopisem v ruce. Zvedla oči a klidně se na něj podívala, zatímco on se nadechoval k dalším slovům.