„Udělala jsem jen to, co bylo potřeba. Byly to moje peníze a moje volba.“
— Jaká volba?! — vyrazil k ní Patrik Blažek, zastavil se sotva krok od ní. — Víš vůbec, co jsi způsobila? Máma mi obětovala celý život a ty jí tohle vrazíš do tváře! Takhle já fungovat nedokážu, Klaudie. Nemůžu se pořád trhat mezi vámi dvěma!
— Tak se netrhej, — zavřela časopis, postavila se a mluvila klidně. — Sbal si věci a odstěhuj se k mámě. Na týden, na měsíc, klidně na déle. Třeba se naučíš nemlít cizí věci a respektovat práci, která není tvoje.
Patrik zůstal stát s otevřenými ústy. Pak se prudce otočil a práskl dveřmi tak silně, až se ve vitríně zachvělo sklo. Klaudie slyšela, jak v předsíni něco odkopává, jak nadává mezi zuby. Vzápětí se ozvala ještě hlasitější rána — odchodové dveře.
Byt se ponořil do ticha. Klaudie přišla k oknu. Dole nastartovalo auto a vyjelo z dvora. Ani se nepodívala, komu patří.
Ludmila Vaněková nechala klíče o tři dny později ve schránce. Bez vzkazu, bez jediného telefonátu. Patrik poslal zprávu: „Máma je kvůli tobě nemocná. Doufám, že spíš klidně.“ Klaudie si ji přečetla a celou konverzaci bez váhání smazala.
Stála v kuchyni u toho samého stolu, do kterého tchyně tehdy praštila dlaní a žádala vysvětlení. Teď na něm ležel otevřený sešit s výpočty — kolik vyjdou materiály na verandu, kdy začít, koho oslovit. Její plány. Její peníze. Její život.
Telefon znovu zavibroval — Patrik. Vypnula zvuk a položila ho displejem dolů.
Za oknem hučel vítr, sousedům mlátily okenice. V pokoji svítila lampička a v tom světle byt působil jinak — už ne cize, ale domácky. Klaudie si sedla ke stolu, vzala tužku a začala kreslit: verandu s velkými okny, houpací křeslo, polici na knihy.
Kreslila dlouho. A ruka se jí ani na okamžik neunavila.