„Odcházím od tebe!“ vyhrkla Kateřina Sedláčková. Radima Čermáka to vlastně ani tak nešokovalo, spíš ho to tíživě zasáhlo. Překvapení v tom nebylo mnoho – spíš smutné potvrzení toho, k čemu už dlouho směřovali. Kateřininy časté pozdní návraty z práce, průhledné výmluvy, které sotva držely pohromadě…
„A co Kryštof?“ zeptal se Radim temně a upřel na ni pohled. „Od toho taky odcházíš?“
„Zatím zůstane s tebou. Pak se uvidí,“ sklopila oči, ale vzápětí po něm šlehla podrážděným pohledem. „A co jako? Jenom matka má povinnost se starat o výchovu? Já jsem se tady dřela jak mezek! Chodila do práce, tahala domácnost, všechno bylo na mně. Praní, úklid, vaření!“
Jakmile padlo slovo vaření, Radim sebou nepatrně trhl. V hlavě mu probleskla hříšná myšlenka, že na tom jejím odchodu možná přece jen něco pozitivního bude…
Radim svou ženu miloval. Takovou tou zvláštní láskou, která nevzniká „díky něčemu“, ale spíš „navzdory všemu“. Kateřina však byla přesvědčená, že je souhrnem samých předností, a proto si zaslouží víc, než má. Nejprve se snažila to „víc“ dostat právě z něj.
„Radime, já makám od rána do večera,“ rozčilovala se. „Peníze domů nosím, domácnost držím v chodu, a ještě jsem ti porodila syna! Dědice! A co mu jako jednou zůstane? Byt v paneláku? Tvoje rozpadlé auto? Kousek zahrady? A já sama bych si taky chtěla užít života! Jet někam k moři, a ne trčet celé léto na chatě zády ke slunci!“
„A co ode mě čekáš?“ vybuchl Radim. „Že vykradu banku?!“
„Jako by každý, kdo se má slušně, musel hned loupit!“ nedala se Kateřina. „Existují i normálnější cesty. Třeba změnit práci.“
„Jenže já svou práci mám rád. A vydělávám slušně. Co ti pořád chybí?“
„Všechno,“ odsekla.
Takové hádky končily pokaždé stejně – prásknutím dveří. A někdy tehdy si Kateřina zřejmě řekla, že zkusí jít jinudy.
Přitom po svatbě byla šťastná. Psal se čas zhruba před deseti lety a ona se konečně vystěhovala z bytu, kde vládla zlá matka, despotický nevlastní otec a věčně opilý bratr. Radimův dvoupokojový byt jí připadal jako palác. Rozhlížela se a uznale pokyvovala hlavou.
„Máš tu čisto. A nádobí umyté,“ poznamenala překvapeně.
Radim jen pokrčil rameny. Přišlo mu to normální. Od dětství byl zvyklý postarat se sám o sebe – matka zemřela brzy, otec byl neustále v práci a doma se téměř neukazoval.
„Stejně je tu ale vidět, že tu chybí ženská ruka,“ uzavřela po důkladné kontrole Kateřina. „Žádné teplo domova. A určitě jíš samé polotovary. Neboj, to já rychle napravím. Já jsem skvělá hospodyně, máma mě všechno naučila. U nás se lenošit nesmělo – hned letěl řemen. Takže pořádek mám doslova vštípený.“
Radim ji nechal v tom přesvědčení. Když chtěla vládnout kuchyni a domácnosti, proč ne. Sám přitom bez potíží vařil, pral i uklízel.
První společný oběd, který Kateřina připravila, v něm vyvolal rozporuplné pocity. Něco tak nepovedeného ještě nejedl – ale uvařila to jeho žena. Seděla naproti němu a dychtivě čekala na pochvalu. Dojedl všechno do posledního sousta a usmál se.
„Děkuju, lásko. Bylo to moc dobré.“
Kateřina se rozzářila.
„Já ti říkala, že jsem jednička! Nech, já umyju nádobí.“
Naházela talíře do dřezu, pak starým hadrem přejela stůl a drobky smetla rovnou na podlahu. Radim měl co dělat, aby jí hadr nevytrhl z ruky a nezačal uklízet sám. Přesvědčoval se, že nemá cenu ji zraňovat – vždyť jsou to jen maličkosti.
A tak to zůstalo. Kateřina vařila jídla, která Radim s vypětím sil jedl a chválil, uklízela způsobem, po němž by nejraději volal profesionální úklidovou službu, a její „zlepšováky“ se časem začaly projevovat čím dál podivněji – tak, že jejich domácnost postupně získávala ráz, na který jen tak nezapomene.