…žehlila, přičemž oblečení „ozvláštňovala“ vypálenými dírami nejrůznějších tvarů. A byla na to patřičně hrdá. Oddaný manžel však nedokázal pronést jediné slovo výtky – v jeho představách by to Kateřinu Sedláčkovou ranilo přímo do srdce. Byl přesvědčený, že by to neunesla.
Pak přišel na svět jejich dlouho očekávaný syn Kryštof Jelínek. Kateřina zůstala doma na mateřské, což se na ní samozřejmě podepsalo.
„To nic, to nic,“ uklidňovala se, když si prohlížela v zrcadle vlastní, lehce rozplizlý obraz. „Je to jen přechodné. Jakmile se vrátím za kasu do obchodu, kila půjdou dolů sama. A taky bude konečně důvod se hezky oblékat – přece nebudu mezi lidmi chodit v županu a s drdolem na hlavě.“
Radim Čermák jednou zaslechl jeden z těchto jejích samomluvů a v žertu, s maximální opatrností, aby se manželky nedotkl, navrhl:
„Kačenko, co kdybys začala trénovat hezký vzhled už teď? Já klidně budu tvoje vděčné publikum.“
Kateřina po něm střelila chladným pohledem.
„Tak já si myslela, že mi rozumíš… že stojíš na mé straně! A ty mě kritizuješ? A za co prosím? Za to, že vychovávám syna? Že se starám o domácnost?“ Rozmáchla rukou po pokoji, kde panoval chaos v mírně pokročilém stádiu. „Na sebe prostě nemám čas. Všechno dělám pro vás!“
„Vždyť já klidně pomůžu,“ zamumlal Radim nejistě.
„Ty? Vždyť ty neumíš vůbec nic! Pamatuju si ten tvůj salát – takové pidikostičky, že by člověk potřeboval lupu! To já, když dělám salát, tak má vidlička konečně co nabrat. A praní? To je u tebe nějaký magický obřad. Nejdřív hromádky, pak každou zvlášť do pračky… půl dne v trapu! Jako bys měl času nazbyt. Jsi hrozně pomalý.“
Od té doby se Radim podobným debatám raději vyhýbal.
Kryštof povyrostl, Kateřina se vrátila do práce a právě tam si našla novou kamarádku. Martina Malířová byla mladší, štíhlejší a velmi ráda se chlubila.
„…Ty jo, Kačko, nedávno jsme byli s Daliborem Rychlým v takovým restauraci! Nádhera! Luxus! Prostě sen!“
„…Dalibor mi koupil kabelku. Novou, značkovou, drahou! On na mě peníze nešetří. A slíbil mi k ní ještě boty!“
„…Chystáme se k moři. Jasně, je to pálka, ale na milované ženě se přece nešetří!“
Kateřina poslouchala, tiše záviděla a mlčela. Přece nebude Martině vykládat, že naposledy byla s manželem a synem v cukrárně na zmrzlině. Že kabelku má zlevněnou z e-shopu. A že dovolená nejspíš proběhne na chatě, kde budou sázet rajčata a kopr.
Doma si to ale vynahrazovala a tlačila na Radima. Ten se však k výměně práce za lépe placenou neměl. A tak Kateřina začala přemýšlet jinak. A kupodivu našla řešení.
Do jejich obchodu totiž často chodil velmi elegantní muž ve zralém věku.
„To je ale fešák! Peněz má, že by je lopatou odhazoval. Bydlí v luxusním domě kousek odsud. Manželka mu zemřela. Nechápu, proč nakupuje u nás a ne v nějakém super drahém bio-obchodě,“ informovala Kateřinu vševědoucí Martina. „Kdybych neměla Dalibora, hned bych se na toho pána zaměřila.“
„A proč vlastně ne?“ problesklo Kateřině hlavou. „Martina má pravdu. Ten pán stojí za pozornost. Já žádného bohatého Dalibora nemám. A Radim se mi vstříc vyjít nechce.“
Od té chvíle chodila Kateřina Sedláčková do práce jako na slavnost. Lehké líčení, pečlivě vybrané oblečení, všechno do posledního detailu. Dokonce se jí podařilo zhubnout – prostě si večer odpustila čaj s čokoládovými bonbony. Dřívější otrávený nezájem o zákazníky vystřídal srdečný úsměv. Zvlášť když šlo o jednoho konkrétního návštěvníka. A jednoho dne byly její snahy konečně oceněny.
„Vy jste opravdu krásná. Vždycky se snažím jít k vaší pokladně. A dnes jsem se konečně odhodlal vás oslovit. Jmenuji se Vladimír Smutný,“ představil se elegantní pán a natáhl k ní ruku přes pokladní pás.
„Ale prosím vás… Kateřina,“ zapýřila se naučeně a jeho ruku přijala.
V duchu si s uspokojením pomyslela, že je vlastně dobře, že si včera nechala upravit nehty a věnovala si trochu péče – právě teď se jí to začínalo vyplácet.