V duchu se spokojeně pousmála: manikúra. Přesně jak tušila, vyplatilo se nepodcenit drobnosti.
Krátce nato se mezi nimi rozvinulo něco, co se zatím dalo nazvat jen opatrným, nenápadným románkem. Všechno bylo plné pozornosti, lichotek a nenucených schůzek. Kateřina se rozhodla, že doma zatím mlčet bude. Co kdyby se Vladimír Smutný zalekl, kdyby se o manželovi dozvěděl příliš brzy? Výmluvy tak byly na denním pořádku. Fantazie jí ale nikdy moc nepřála, a tak Radim Čermák brzy vycítil, že něco nehraje.
„Kateřino, proč zase přicházíš tak pozdě?“ ozval se jednou podrážděně. „Kryštof už sice není miminko, ale pořád tě potřebuje. A upřímně – manželka by se mi doma taky hodila. Kde jsi byla?“
„Ale prosím tě,“ protočila oči, „seděly jsme s Martinou Malířovou v kavárně. Snad mám právo si po náročném dni na chvíli vydechnout u šálku kávy, ne?“
„Dnes kavárna, včera kavárna, předevčírem zase. Nějak vám to vysedávání začalo jít až moc často,“ namítl Radim čím dál popudlivěji.
„Nech mě být!“ mávla rukou. „Už mi fakt lezeš na nervy. Pracuju, starám se o domácnost… všechno je stejně na mně!“
Nedlouho poté přišlo pozvání, které všechno posunulo dál. Vladimír ji pozval k sobě domů.
„To snad není byt, ale palác,“ vydechla Kateřina, sotva překročila práh prostorného, luxusně zařízeného bytu.
„Možná,“ pousmál se smutně, „jenže bez královny.“
„Jak to?“ rýpla si lehce. „Takový muž, zajištěný, charismatický… To mi chcete namluvit, že o vás ženy nestojí?“
„Zájem by byl,“ přikývl. „Jenže dneska většina hledá spíš peněženku než partnera. Omotat si staršího chlapa kolem prstu, usadit se mu na krk – a tím to končí. O domácnost se nestarají, o teplo domova už vůbec ne. Jen tahat peníze, pilovat nehty a klábosit po telefonu. Já ale hledám ženu, která něco umí, která ví, co je zodpovědnost. Už nejsem kluk, aby mi stačily dlouhé nohy. Důležité jsou pro mě jiné věci.“
Kateřina ztuhla. Měla pocit, že popisuje přesně ji. Vždyť ona byla pořádná hospodyně, zvyklá držet domácnost pohromadě. Manželství ji přece vycvičilo.
„Vy jste určitě žena, která se o domov umí postarat,“ zadíval se na ni Vladimír pozorně. „Je to z vás cítit.“
Souhlasně přikývla.
„Ale slyšel jsem, že máte rodinu.“
V hlavě jí probleskla zlostná myšlenka: To bude určitě Martina, ta pusa nevymáchaná!
„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny. „Papírově manžel ano. Ve skutečnosti jsme si ale už dlouho cizí.“
„A děti?“ zaváhal. „Popravdě řečeno, děti nejsou zrovna moje parketa.“
Aspoň že se neptá dál, ulevilo se jí.
„Manžel má syna,“ zalhala pohotově. „Ale nemáme zrovna ideální vztah.“ Takovou šanci si nemohla nechat protéct mezi prsty.
Vladimír se nadechl, jako by se dlouho rozmýšlel. „Pak bych vám chtěl nabídnout něco vážného. Jestli jste v podstatě volná… co kdybychom zkusili vytvořit to, čemu se dřív říkalo základní buňka společnosti? Nespěchám na odpověď, promyslete si to.“
Uvnitř jásala. Konečně! Teď už jen promluvit s Radimem. Kvůli Kryštofovi to bude nepříjemné… ale třeba se to časem vyřeší. Hlavní je, abych si tady nejdřív upevnila pozici.
Rozhovor doma neodkládala. Ten samý večer, když Kryštof usnul, to ze sebe vypálila:
„Odcházím od tebe.“
Radim zbledl. Byl viditelně zaskočený, ale ne překvapený.
„A co Kryštof?“ zeptal se tiše. „Toho chceš taky opustit?“
„Zatím zůstane s tebou,“ odpověděla po krátké pauze. „Uvidíme, jak se věci vyvinou.“ Chvíli ji hryzlo svědomí, vzápětí se ale ozval vztek. „A nedělej z toho tragédii! Jsi přece jeho otec. Navíc mi všichni sedíte na krku – práce, vaření, praní, úklid… všechno je pořád jen na mně!“
Radim sebou trhl. V duchu mu sice problesklo, že aspoň nebude muset jíst její příšerná jídla, ale tahle myšlenka ho neuklidnila. Kateřinu měl pořád rád.
Brzy se Kateřina nastěhovala k Vladimírovi Smutnému. Radim se trápil, dokonce měl chvíli tendenci utápět se v alkoholu, ale práce a péče o syna ho rychle vrátily na zem. Rozvod proběhl bez zbytečných průtahů. Kryštof zůstal s otcem.
„Tati, vrátí se maminka?“ zeptal se jednoho dne nesměle.
„Nevím,“ odpověděl Radim po chvilce. „Možná se zdrží… A je ti bez ní hodně smutno?“
„Ani ne,“ pokrčil chlapec rameny. „Klidně ať se zdrží…“