„…tak ať je pryč, když to potřebuje,“ dodal Kryštof s bezelstnou upřímností. „Ty vaříš dobře a nenutíš mě nosit košile s dírama,“ pronesl naprosto vážně. „Jasně že se mi po ní občas stýská… ale ne zas tolik. Je to špatně?“
Radim ho jen mlčky pohladil po vlasech. Slova, která by se k tomu hodila, prostě nenašel.
Uplynulo dalších šest měsíců a i jemu se smutek pomalu otupil. Nezmizel docela, spíš se změnil v tiché bodnutí někde hluboko uvnitř, smíšené s lehkou hořkostí.
Kateřina Sedláčková mezitím poznávala, že nový začátek nemusí znamenat lepší život. Přinesl jí totiž řadu „překvapení“ – a téměř všechna byla nepříjemná.
„Kačko, co je tohle za patlaninu?“ rýpal se Vladimír Smutný lžící v talíři.
„Polévka. A výborná! Podle maminčina receptu,“ ohradila se dotčeně.
„Tohle vážně jíst nebudu. Asi tomu nerozumím… Dej radši něco jiného.“
Kateřina postavila na stůl mísu se salátem a začala nandávat brambory.
„Co to má znamenat?“ ozvalo se podrážděně. „Takové kusy by se snad ani prasatům nedávaly!“
Otočila se. Vladimír mával vidličkou, na které se houpal obrovský kus rajčete.
„A co ti zas vadí?! Můj muž to jedl a ještě chválil! Jen ty pořád brbláš,“ vybuchla.
Mísa byla odstrčena stranou.
„Děkuju, klidně si to sněz sama.“
„Pořád nespokojený. Protivný dědek,“ běželo jí hlavou, zatímco do sebe soukala ten nešťastný salát. „Vařit mu už nebudu. Mám doma i bez toho dost práce.“
Jenže brzy vyšlo najevo, že Vladimírovi se nelíbí vůbec nic z toho, jak domácnost vede.
„Spálila jsi mou oblíbenou košili! Kravata je zničená! Takhle se vytírá podlaha? Lepí se! A prach tady necháváš schválně? Aby se do něj dalo kreslit?“ remcal prakticky bez přestání.
Po sedmi měsících společného soužití to Kateřina nevydržela. Praštila dlaní do stolu.
„Dost! Nejsem žádná neschopná hospodyňka! Můj bývalý si nikdy nestěžoval! Ty jsi jen věčně nespokojený rýpal! Nepotřebuješ manželku, ale celý tým služebnictva! Jak jsem mohla být tak slepá? Odcházím!“
Vladimír Smutný ji nezastavoval.
„Nic se neděje, vrátím se k Radimovi,“ mumlala si pod nosem při balení. „Pořád mě miluje, odpustí mi. Každý přece někdy udělá chybu.“
Netrvalo dlouho a stála přede dveřmi svého bývalého bytu.
„Ahoj. Nechala jsem toho protivného hašteřivce,“ oznámila Radimovi, když otevřel.
„A?“ podíval se na ni chladně.
„Chci zpátky domů. Starat se o tebe a o Kryštofa.“
„To nebude dobrý nápad.“
„Jak to?! Každý má právo na druhou šanci! A vy jste tu beze mě určitě zarostli špínou a jíte bůhvíco. Uhni!“ pokusila se protlačit do předsíně.
Radim jí zastoupil cestu. „Kačko, my se máme dobře. A to ‚bůhvíco‘ jsme jedli hlavně tehdy, když jsi vařila ty. Měl jsem tě rád, nechtěl jsem ti ubližovat, tak jsem to snědl. Kryštof na výběr neměl vůbec – zvykl si od mala. A jinak? Všechno funguje.“
Za jeho zády se leskla čistá podlaha, on sám měl zástěru a přes rameno dokonale bílou utěrku.
„Takže mě nepustíš?“ zašeptala.
„Promiň, ale ne. Měli jsme tě rádi. Ty jsi nás ale zradila. Jednou to stačilo. Jeď k mámě.“ Dveře se zavřely.
„Ještě ti vezmu Kryštofa!“ vykřikla vztekle, popadla kufr a zamířila k výtahu. Jinam jít neměla.
Dnes Kateřina vaří obědy u své matky. Tam si nikdo nestěžuje – na podobné „speciality“ jsou zvyklí. Syn jí svěřen nebyl. Radim vydělával víc, měl lepší zázemí a hlavně: Kryštof sám k matce jít nechtěl. Kateřina dál pracuje v obchodě, vídá se s Martinou Malířovou a se závistí poslouchá její vyprávění o přepychovém životě. Občas ji ale přepadne pochybnost, jestli si kamarádka všechno jen nepřikrášluje. Dalibora Rychlého totiž nikdy na vlastní oči neviděla. Zato kvůli závisti k tomuto přeludu dokázala rozbít vlastní rodinu.