Tereza Martinecová měla už od rána neodbytný pocit, že ji čeká vyčerpávající den. Poznala to podle Kamila Sedláčka, který nervózně pobíhal po bytě, přerovnával židle a znovu a znovu kontroloval, zda mají dost talířů. Jeho příbuzenstvo totiž nikdy nepřicházelo jednotlivě, ale vždy jako hlučný houf: sestra Veronika Řezníková s manželem Romanem Dlouhým, teta Božena Starýová a bratranec Adam Tkadlec s manželkou. A pokaždé se v tom vlastním bytě necítila jako paní domu, spíš jako někdo, kdo je tu jen na návštěvě a snášen z pouhé zdvořilosti.
„Nešlo by to tentokrát bez nich?“ nadhodila opatrně, když krájela zeleninu do salátu. „Mohli bychom to oslavit jen my tři, v klidu, bez hluku.“
Kamil ani nezvedl oči od novin. „Terezo, prosím tě. Vždyť slavíme společně. Jsme rodina.“
Rodina, opakovala si hořce v duchu. Pro něj možná. Pro ni to byl spolek lidí, kteří brali její byt jako samozřejmost, lednici jako společnou spižírnu a ji samotnou jako někoho, kdo má obsluhovat a mlčet.
Přesně ve dvě odpoledne zazvonil zvonek. Veronika vpadla dovnitř jako první, hlasitá a bezostyšná jako vždy. Čtyřicetiletá žena s obarvenými vlasy a zvykem mluvit, jako by ji museli slyšet i sousedé, zamířila rovnou k lednici.
„Kamile, ahoj!“ vtiskla bratrovi pusu na tvář a už sahala po madle. „No teda, tady to máte nějak prázdné. Terezko, kde je dort? Myslela jsem, že upečeš něco speciálního.“
„Dort je na stole v krabici,“ odpověděla Tereza klidně a dál rozdělovala salát na talíře.
„Kupovaný?“ Veronika se ušklíbla. „Ale no tak, ruce máš zdravé, trochu snahy by neuškodilo.“
Za ní vešel Roman Dlouhý, nízký muž s ustupujícími vlasy a permanentně zamračeným výrazem. Beze slova prošel obývák, přejel nábytek hodnotícím pohledem a usadil se do křesla.
„Hele, Kamile,“ zavolal odtud, „kdy už konečně vyměníte gauč? Je úplně proseděný, nedá se na tom sedět.“
Jako poslední dorazila teta Božena Starýová, hubená žena kolem šedesátky s ostrou bradou i stejně ostrými poznámkami. Vždy působila dojmem, že byla osobně pověřena dohledem nad cizí domácností.
„Terezko, zlatíčko,“ rozhlédla se po kuchyni, „proč se ti neleskne dřez? A ty ručníky… nějaké zašedlé. Domácnost je vizitka ženy, to by sis měla hlídat.“
Tereza zatnula pěsti, ale mlčela. Kamil k ní zezadu přistoupil a položil jí ruku na rameno. Mělo ji to uklidnit, jenže ji to spíš dráždilo.
„Pojďte ke stolu,“ pronesl smířlivě. „Tereza si dala tolik práce, všechno sama připravila.“
U stolu se rozjel tichý, ale vytrvalý výslech, kterému Tereza v duchu říkala rodinný soud. Veronika ochutnala salát a okamžitě se zamračila.
„Je to nějaké bez chuti. Soli se neboj, chlapi mají rádi výraznější jídlo. A majolky je málo, je to suché,“ pronesla s tónem odborníka, zatímco ostatní už si připravovali další připomínky a bylo jasné, že s příchodem hlavního chodu se kritika teprve rozjede.