Božena Starýová se toho okamžitě chytila a přidala další poznámku, jako by čekala jen na vhodnou chvíli. Podle ní by se mladí měli konečně rozhýbat a pustit se do rekonstrukce, protože tapety jsou vyšisované a byt působí zanedbaně. Prý je nutné myslet dopředu a budovat budoucnost, ne přešlapovat na místě.
Tereza Martinecová mlčky dojídala salát a soustředila se jen na pohyb vidličky, aby nemusela poslouchat další výtky. Jenže když na stůl dorazil hlavní chod – její oblíbené kuře ve smetanové omáčce, které obvykle sklidilo pochvalu – Božena sotva ochutnala a znechuceně stáhla rty.
„Upřímně nechápu, že si tě vůbec někdo vzal,“ pronesla bez obalu. „Maso je mdlé, omáčka řídká. Dřív se holky učily vařit odmala, dneska je to samá bída.“
Veronika Řezníková se rozesmála a přisadila si: „Ale no tak, teto. Zase má Terezka jinou přednost – je hezká a štíhlá. I když možná až moc. Vypadáš nějak nezdravě, měla bys tak pět šest kilo přibrat. Člověk by skoro řekl, že doma nemáte na pořádné jídlo.“
Roman Dlouhý odsunul talíř a s výrazem samozvaného odborníka prohodil: „Byl jsem se podívat v koupelně a mezi kachličkami je plíseň. To bys měla hlídat. Hygiena je základ, správná hospodyně si takových věcí všímá.“
V tu chvíli v Tereze cosi prasklo. Pomalu se zvedla ze židle a cítila, jak se v ní dere ven hněv, který roky dusila. Kamil Sedláček na ni překvapeně pohlédl.
„Teri, kam jdeš?“ vydechl.
Ona si přítomné postupně změřila pohledem – Veroniku s posměšným úsměvem, Romana spokojeného s vlastním objevem i Boženu s věčně kyselým výrazem.
„Víte co,“ promluvila klidně, až mrazilo. „Stačilo. Úplně stačilo.“
Došla ke dveřím a otevřela je dokořán.
„Už vás tady nechci vidět. Nejste moje rodina a dnešek byl poslední kapka,“ pronesla pevně, jako by tím rozhodnutím konečně sama sebe donutila vážit si.
V místnosti zavládlo ticho, těžké a nepříjemné. První se vzpamatovala Veronika.
„Terezo, zbláznila ses? Vždyť jsme přece rodina!“
„Rodina?“ Tereza se krátce, hořce zasmála. „Rodina si váží jeden druhého. Vy sem léta chodíte, jíte, co uvařím, shazujete mě kvůli každé maličkosti a považujete to za normální.“
Kamil vstal a zmateně se na ni díval. „Uklidni se, nemyslí to zle…“
„Nemyslí?“ otočila se k němu a on v jejích očích poprvé uviděl únavu, bolest i odhodlání. „Jestli je teď začneš obhajovat, klidně odejdi s nimi. Já jsem paní tohoto domu a takové chování už trpět nebudu.“
Chtěl něco říct, ale při jejím pohledu slova spolkl.
Božena se pohoršeně nadechla a začala křičet cosi o neúctě a drzé mládeži.
„Ven,“ zopakovala Tereza a stála u otevřených dveří. „Okamžitě ven z mého bytu.“
Veronika se zvedla, lapala po dechu a obrátila se ke Kamilovi: „Kamile, ty jí to přece nedovolíš…“