„Kamil jí nic dovolovat ani zakazovat nebude,“ vstoupila Tereza Martinecová Veronice do řeči klidným, ale neústupným hlasem. „Protože tohle není jeho rozhodnutí. Tohle je můj byt, moje trpělivost – a ta právě došla.“
Příbuzní se s viditelným odporem začali chystat k odchodu. Roman Dlouhý si pod vousy bručel cosi o „rozmazlených holkách“, Božena Starýová pohoršeně kroutila hlavou a Veronika Řezníková se ještě za chůze snažila Kamilovi cosi horečně vysvětlovat. On však mlčel a nespouštěl oči z manželky.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, byt zaplavilo nezvyklé ticho. Tereza se o ně opřela zády a na okamžik zavřela víčka, jako by ze sebe nechávala spadnout poslední zbytky napětí.
„Terko…,“ zkusil začít Kamil.
„Ne,“ přerušila ho a podívala se mu přímo do očí. „Teď budeš poslouchat ty mě. Pět let jsem snášela jejich aroganci. Pět let jsem poslouchala, jaká jsem údajně manželka, hospodyně a kuchařka k ničemu. Pět let jsem jim dovolovala prohrabovat se v našich skříních, hodnotit nábytek, byt i můj vzhled.“
Kamil k ní nejistě udělal krok. „Oni tě nechtěli ranit. Prostě jsou takoví… mají to v povaze.“
„Možná,“ odpověděla pevně Tereza, „ale já mám své hranice. A jestli má tohle manželství pokračovat, musíš je respektovat.“
Odešla do obýváku a začala uklízet ze stolu. Prsty se jí lehce třásly, nervy pracovaly naplno, přesto cítila zvláštní úlevu – jako by z ní někdo sundal těžký batoh, který vláčela celé roky.
„Nechci ti zakazovat, abys se s nimi vídal,“ pokračovala, zatímco skládala talíře na sebe. „Scházejte se, kde chcete. Klidně každý den. Ale tady, v tomhle bytě, už mi nikdo nebude diktovat, jak mám žít, co vařit ani jak mám vypadat.“
Kamil mlčky pomáhal. Několikrát se nadechl, že něco řekne, ale vždycky to spolkl. Nakonec se zastavil se stohkem talířů v rukou.
„Terko, já… já jsem netušil, že je to pro tebe tak těžké.“
Vzhlédla k němu. „Věděl jsi to. Jen pro tebe bylo jednodušší předstírat, že je všechno v pořádku, než se postavit jejich nespokojenosti.“
Položil talíře a přistoupil blíž. „Promiň. Opravdu. Myslel jsem si, že ti jen vadí hluk a chaos. Nenapadlo mě, že jde o takovou míru neúcty.“
Tereza se zastavila, otřela si ruce do utěrky a vydechla. „Kamile, nehodlám se snažit být dokonalou manželkou podle jejich měřítek. A nebudu mlčky snášet urážky ve vlastním domově. Pokud mě neumějí brát jako člověka, nemají sem chodit.“
„A když… když se se mnou kvůli tomu přestanou bavit?“ zeptal se tiše.
Pokrčila rameny. „To bude jejich volba. Stejně jako ta tvoje – jestli stojíš při nich, nebo při mně.“
Stáli v kuchyni mezi nedotčenými chody připravenými na slavnostní stůl a Kamilovi docházelo, že skutečně stojí před rozhodnutím. Nešlo o výběr mezi rodinou a ženou, ale mezi pohodlným vyhýbáním se konfliktům a ochotou chránit toho, koho miluje.
„Dobře,“ řekl po chvíli. „Promluvím si s nimi.“
„Nestačí si jen promluvit,“ opravila ho Tereza klidně, ale důrazně. „Musíš jim jasně vysvětlit, že nejsem personál v tomhle bytě, ale tvoje žena a zasloužím si respekt.“