Zvonek zazněl znovu. Netrpělivěji tentokrát.
Vstala jsem. Vyšla jsem z Žofiina pokoje. Zavřela jsem dveře za sebou. Opatrně. Tiše.
Šla jsem k předsíni. Pomalu. Každý krok těžký. Protože jsem věděla, co mě čeká. Věděla jsem, co řekne. Jak se bude chovat. Jako by se nic nestalo. Jako by bylo všechno dokonalé. Jako by dnešní dopoledne probihlo přesně tak, jak mělo.
Otevřela jsem dveře.
Tchyně tam stála. Usmívala se. Držela dvě velké tašky. Byly těžké. Viděla jsem to podle toho, jak napínaly paže. Ale úsměv byl na tváři. Ten sebevědomý, spokojený úsměv, který jsem tak dobře znala.
— No, tady jsem! — řekla vesele a okamžitě vešla dovnitř, aniž by čekala. Aniž by se ptala, jestli může. Jen vešla. Jako vždycky. — Přinesla jsem guláš a trochu polévky taky, víš, že Žofie má ráda masovou polévku. A je tu ještě pár věcí…
Šla rovnou do kuchyně. Nezastavila se. Neohlédla se. Jen šla, jako by to byl její domov. Jako by ona rozhodovala, kam půjde, co bude dělat.
Položila tašky na kuchyňskou linku. Otevřela lednici. Široko. Sebevědomě.
— Jé, ale je to plné — řekla a její hlas… její hlas byl kritický. Ne chválící. Ne neutrální. Ale kritický. Jako by bylo něco špatně s tím, že je lednice plná. — Udělám trochu místa. Takhle se tam nic pořádně nevejde.
Začala vyndávat věci. Jídla, která jsem tam dala já. Zbytky z včerejší večeře. Jogurty. Zeleninu. Sýr. Všechno. Každou jednu věc, která byla moje. Která byla mým rozhodnutím. Která byla koupená z mých peněz.
A dávala je na linku. Vedle sebe. Seřazené do řad. Jako by je zkoumala. Jako by musela rozhodnout, co může zůstat a co ne.
— Tyhle… tyhle ještě potřebuješ? — zeptala se a zvedla krabičku. Byly v ní včerejší zbytky. Kuřecí. Rýže. — Protože když ne, tak…
— To jsou… — začala jsem, ale nenechala mě domluvit.
— Ze včera, že jo? — skočila mi do řeči. — No tak to můžeme vyhodit. Musí být čerstvé, ne včerejší. Hlavně pro dítě. Není to pro ni dobré. Pokazí si žaludek.
A vyhodila to.
Jen tak.
Otevřela odpadkový koš. Hodila to tam. Nezeptala se. Nečekala na odpověď. Jen to vyhodila.
Stála jsem ve dveřích. Dívala jsem se na ni. A cítila jsem, jak se ve mně něco vaří. Něco horkého. Něco, co tam bylo dosud, ale tiše, tlumeně. Ale teď… teď začalo stoupat. Výš a výš.
Tchyně pokračovala. Další krabičky. Další jídlo. Něco nechala. Většinu vyhodila. A přitom mluvila. Neustále mluvila.
— Tohle už není čerstvé… tohle taky ne… a co to je? Nějaká zelná salát? Jé, no kdo to jí? Vyhodím… a tohle… tohle už trochu páchne, necítíš to?
Necítila jsem. Ale nezáleželo na tom. Protože ona rozhodla, že to páchne. Takže to vyhodila.
Když skončila, byl odpadkový koš plný. Plný mého jídla. Mých zbytků. Mých rozhodnutí.
A lednice… lednice byla teď skoro prázdná. Jen pár věcí v ní zůstalo. Těch, které ona nechala.
Pak začala dávat dovnitř své věci. Upravovala je. Pečlivě. Podle vlastního systému. Tak, jak byla zvyklá. Tak, jak si myslela, že to má být.
Když skončila, otočila se. Podívala se na mě. Usmála se. — No — řekla spokojeně. — Teď to už vypadá líp, že jo? Teď už to má pořádek. Teď už tam je pořádek.
Neodpověděla jsem. Nemohla jsem. Protože kdybych otevřela ústa, kdybych promluvila, pak bych nemohla zadržet to vření, které ve mně bylo.
Tchyně si toho nevšimla. Nebo ji to nezajímalo. Jen pokračovala.
— Jo, a ještě něco — řekla a teď se její hlas trochu změnil. Stal se opatrnějším. Jako by věděla, že to, co teď řekne, může být… delikátní. — Když jsem ráno oblékala Žofii, viděla jsem její skříň.
Ztuhla jsem.
Srdce mi na okamžik stálo. Pak se znovu rozběhlo. Rychleji teď. Mnohem rychleji.
— A? — zeptala jsem se pomalu. Opatrně.
Tchyně si povzdechla. Byl to vzdech, který lidé používají, když litují něčeho. Když si myslí, že musí pomoct. — No… — zkřivila ústa. — Je to dost chaotické, Estero. Hodně tam je takových šatů, které Žofie ani nenosí. A takové barvy… nevím. Nesluší jí. Příliš křiklavé. Příliš… moderní.
— To jsou její šaty — řekla jsem pomalu, zřetelně, protože jsem chtěla, aby každé slovo bylo jasné. — To jsou šaty, které si vybrala ona. Které jsem jí koupila já.
Tchyně přikývla. — Vím — řekla. — Ale vidím, že ty se v těchto věcech nevyznáš. To není tvoje chyba, Estero. Opravdu, není. Ne každý se vyzná v dětském oblečení. Ne každý ví, co slušt malé holčičce a co ne. Ale naštěstí já se vyznám. Vychovala jsem dítě. Vím, co je dobré. Vím, co je vhodné.
Zastavila se. Usmála se. Čekala, že přikývnu. Čekala, že s ní budu souhlasit.
Nepřikývla jsem.
— A? — zeptala jsem se znovu, i když jsem už věděla. Už jsem cítila, co přijde.
Tchyně si znovu povzdechla. — No tak jsem pomohla — řekla, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. — Myslela jsem, že to dám do pořádku. Trochu… přeuspořádám. Vyhodím všechny ty zbytečné věci, které tam jen leží a práší se. Které stejně nejsou potřeba. A místo toho jsem přinesla vhodnější. Takové, jaké by malá holčička měla nosit.
Svět se zastavil.
Všechno se zastavilo.
Vzduch. Zvuk. Čas.
Jen ta věta tam byla. Jediná věta, která všechno změnila.
Dala jsem skříň do pořádku.
— Co… — začala jsem, ale hlas mi selhal. Zakašlala jsem se. Zkusila jsem to znovu. — Co jsi udělala?
Tchyně se na mě podívala. Nechápala otázku. Nechápala, v čem je problém. — No řekla jsem — opakovala klidně. — Dala jsem to do pořádku. Vyhodila jsem zbytečné věci. A přinesla místo nich normálnější. Hezké. Vhodné. Nestarej se, přinesla jsem dobré. Takové, jaké jsem nosívala Davidovi, když byl malý.
— Vyhodila… šaty? — zeptala jsem se tiše, sotva slyšitelně.
— Ty zbytečné — přikývla. — Ty, které stejně nejsou potřeba. Ty, které jen zabírají místo. Místo nich jsem přinesla dobré. Nestarej se. Mnohem lepší.
Vyrazila jsem.
Nemyslela jsem. Neplánovala jsem. Jen jsem vyrazila.
Rychle. Po chodbě. K Žofiinu pokoji.
Tchyně za mnou volala. — Estero? Kam jdeš? Řekla jsem, že se nemusíš starat, všechno je v pořádku…
Ale neposlouchala jsem ji. Nezajímalo mě, co říká.
Jen jsem šla.
Otevřela jsem dveře Žofiina pokoje.
Dcera stále ležela na posteli. Stočená. Ale teď zvedla hlavu. Podívala se na mě. V očích… v očích byl strach. A něco jiného. Něco, co už vědělo. Co už tušilo, co přijde.
Dvířka skříně byla otevřená.
Přišla jsem k nim.
Podívala jsem se dovnitř.
A svět se zhroutil.
Prázdno.
Ne úplně. Ale skoro.
Kde visely barevné šaty — růžové, fialové, modré, žluté, zelené — teď bylo hnědé. Šedé. Tmavě zelené. Černé.
Šaty s dlouhými rukávy. Vysokými límci. Zavřenými knoflíky. Staré střihy. Takové šaty jako ty, které dnes ráno musela nosit.
Takové šaty, které nikdo nenosí. Takové šaty, které nepatří do této doby. Které nepatří sedmileté holčičce.
Kde byla trička — veselá, barevná, s kočkami, pejsky, květinami — teď nic.
Kde byly sukně — točivé, pohodlné, hravé — teď nic.
Kde měla své oblíbené šaty — ty modré, ve kterých se tak dobře cítila, ty žluté, co jí koupila babička, ty růžové pruhované, které chtěla nosit každý den — teď nic.
Jen hnědá. Šedá. Ponurá. Stará.
Ruka mi přilnula ke skříni. Svírala jsem. Tak pevně, že mi zbělely prsty.
— Kde… kde jsou její šaty? — zeptala jsem se a hlas mi… hlas mi zněl cizí. Třásl se. Ale ne pláčem. Něčím jiným. Něčím temnějším.
Žofie se posadila na posteli. Dívala se na mě. Slzy jí teď hlasitě tekly po tváři. — Babička… babička je odvezla — koktala. — Řekla… řekla, že to byly špatné šaty. Že mi nesluší. Že… že je třeba vyměnit.
— Odvezla — opakovala jsem pomalu. — Odvezla kam?
Žofie zavrtěla hlavou. Nevěděla. Nebo se bála říct.
Otočila jsem se.
Tchyně stála ve dveřích. Stále se usmívala. Stále vypadala, jako by nebyl žádný problém. Jako by to bylo úplně normální.
— Líbí se ti to? — zeptala se. — Je to mnohem uspořádanější, že jo? Mnohem… vhodnější.
Dívala jsem se na ni. Dlouho. A snažila jsem se zpracovat, co slyším. Snažila jsem se pochopit, jestli to opravdu myslí vážně.
— Kde jsou? — zeptala jsem se. Hlas plochý. Studený. Tak studený, že mě to samo překvapilo.
— Co? — zeptala se tchyně a teď se její úsměv trochu zachvěl.
— Šaty. Které jsi vyhodila. Kde jsou?
Tchyně mávla rukou. Bylo to mávnutí, které mělo říct: nezáleží na tom. Není to důležité. — Ach, ty — řekla lehce. — No… dala jsem je pryč. Mám sousedku, paní Margitu, víš, o které jsem ti vyprávěla. Má tři vnučky. Holčičky. Budou je dobře používat. Paní Margita se z nich strašně radovala. Řekla, že přišlo právě včas, protože…
— Dala jsi pryč — skočila jsem jí do řeči. — Dala jsi pryč šaty mé dcery. Věci mé dcery. Aniž bys se zeptala.
Tchyně ztichla. Podívala se na mě. A teď už začala chápat, že něco není v pořádku. Že já… že já nejsem spokojená. Že jí neděkuji.
— Estero… — začala opatrně. — Chápu, že teď jsi rozrušená, ale…
— Nechápeš — skočila jsem jí do řeči. Hlas teď už byl hlasitější. Tvrdší. — Tohle nebyly tvoje šaty. Nebyly tvoje věci. Neměla jsi právo rozhodnout, co si necháme a co ne.
Tchyně zvedla obočí. Na tváři se jí začal objevovat něco jiného. Ne překvapení. Ne zmatek. Ale… nehody. Dotčenost. — A proč ne? — zeptala se. — Kdo má právo? Ty? Která neumíš správně vybrat, co má dítě nosit? Která jí kupuješ věci, které holčičce nesluší?
— Ano — řekla jsem rozhodně. — Já. Protože jsem její matka. Ne ty.
Nastalo ticho. Dlouhé, těžké ticho.
Tchyně se na mě dívala. A viděla jsem, jak se jí mění tvář. Jak se dotčenost mění v něco jiného. Něco tvrdšího.
— Já jsem Davidova matka — řekla pomalu, důrazně. — Já jsem ho vychovala. Já jsem ho naučila, co je správné. A já vím líp než ty, jak se má vychovávat dítě. Jak se má oblíkat malá holčička. Protože já mám zkušenosti. Ty… ty nemáš žádné zkušenosti, Estero. A vidím, že si s tím neporadíš. Proto pomáhám. Protože to je moje povinnost. Protože to musím dělat.
Dívala jsem se na ni. A cítila jsem, jak ve mně něco prasklo. Něco, co dosud ještě drželo. Něco, co se ještě snažilo pochopit. Ještě se snažilo přijmout.
Ale teď prasklo.
Nadobro.
— Jdi ven — řekla jsem tiše.
Tchyně ztuhla. — Co jsi řekla?
— Jdi ven z pokoje mé dcery — opakovala jsem a teď už jsem byla jasná. Rozhodná. — Jdi ven z mého bytu. Teď hned.
Tchyně se zasmála. Krátce. Nevěřícně. — Nemůžeš se mnou takhle mluvit — řekla. — Já…
— Jdi ven — skočila jsem jí do řeči. — Teď. Nebo ti pomůžu ven.
Dívala se na mě. Dlouho. A viděla jsem, jak se snaží odhadnout, jestli to myslím vážně.
A viděla, že to myslím vážně.
— Dobře — řekla nakonec a hlas byl teď studený. Dotčený. Naštvaný. — Dobře, Estero. Chápu. Vidím, jak to máš. Ale víš co? Budeš toho litovat. Budeš litovat, že se mnou takhle mluvíš. Protože až David přijde domů…
— David — skočila jsem jí do řeči — je můj manžel. Ne už tvůj malý syn. Můj manžel. A tohle je náš domov. Ne tvůj.
Tchyně zbledla. Podívala se na mě. Pak na Žofii. Pak zpátky na mě.
Nic neřekla.
Jen se otočila.
A odešla.
Po chodbě. Přes předsíň. Otevřela vchodové dveře. Ale než vyšla, zastavila se.
— Tohle ještě nekončí — řekla, aniž by se otočila. — Promluvím si s Davidem. A pak uvidíme, kdo zůstane a kdo odejde.
A vyšla.
Zavřela dveře. Nezabouchla je. Ale rozhodně je zavřela.
A zmizela.
Stála jsem tam. Ve dveřích Žofiina pokoje. Srdce mi divoce bilo. Ruce se mi třásly. Dýchala jsem rychle, mělce.
Otočila jsem se.
Žofie seděla na posteli. Dívala se na mě. Velikýma očima. Slzavýma očima.
A pak promluvila. Tiše. Sotva slyšitelně.
— Mami… teď se na tebe babička hněvá?
A srdce… srdce mi puklo.
Sedla jsem si vedle ní. Objala jsem ji. Pevně.
— Nezáleží na tom — řekla jsem do jejích vlasů. — Nezáleží na tom, na co se ona hněvá, zlato. Důležité je, že já jsem tady. A už nikdy nedovolím, aby s tebou někdo takhle zacházel.
Žofie se přitulila do mého objetí. A plakala. Znovu plakala.
A já jsem ji držela.
A věděla jsem.
Věděla jsem, že teď to všechno začíná doopravdy.
Protože David ještě nepřišel domů.
A až přijde…
Pak budu muset rozhodnout.
Na čí straně stojím.
A jak daleko pro to půjdu.